Noc nevěsty

Neuvěřitelné, jaké se točily snímky v těch několika málo letech tvůrčí svobody, maličkém ostrůvku mezi schematismem 50. a první půle 60. let a osudově se blížící normalizací let sedmdesátých. K jednomu z nejzásadnějších a nejtraumatičtějších témat novodobé české (a obecně československé) historie, totiž k násilné kolektivizaci českého venkova počátkem 50. let, se ale stačilo vyjádřit jen nepatrné množství filmů (mimo Noci nevěsty ještě fenomenální Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Smuteční slavnost Zdeňka Sirového...) a po sametové revoluci se jejich počet hrubě nerozšiřoval (snad jen Tichá bolest Martina Hollého byla důstojným pokračovatelem této bolestné reflexe, přičemž silných literárních námětů se nabízelo hned několik, kupříkladu mne napadá působivý soubor povídek Čas kopřiv od Josefa Knapa...), takže tvůrčí plod osvědčeného uměleckého tandemu Karel Kachyňa (režie, spolupráce na scénáři) - Jan Procházka (námět - próza Svatá noc, scénář) je společensky navýsost potřebným a nedocenitelným projektem. Syrový černobílý baladický příběh, který je ozvláštněn ještě snahou obou tvůrců pojmenovat a demaskovat nejen fanatismus pohůnků totalitní moci represivního komunistického režimu (sedlák Picin a jeho metafyzický ,,trest", motiv autobusu plného ozbrojených milicionářů je však velmi mrazivý a dané anuluje...), ale zároveň také další totalitu náboženského fanatismu. Obé dohromady pak vyznívá naprosto katastrofálně, motiv rozvratu starého řádu vykresluje nadějeprostý obraz vesnice, kdy komunismus selhal, ale rovněž již zmizela pokora a tradiční víra v Boha, která předtím tvořila rámec tamních životů. Co zůstalo? Neodčinitelná vina a neexistence katarze... Největším kladem Noci nevěsty, mimo nesporné umělecké kvality, je pak fakt, že tvůrci jednoznačně pojmenovali věci pravými jmény, tedy 50. léta 20. století v ČSR jako dobu morální i hmotné devastace... (13.01.2012)

Odpor, nebo naopak úslužnost při procesu kolektivizace, postavy na vesnici si navzájem dobře známé, dříve malí, pak díky Straně velcí soudruzi a dvě verze křesťanského přístupu. Popravdě řečeno, je to jen můj osobní problém, ale těžko se mi skousává to náboženství jako stmelující prvek vzdoru, přijde mi to jako přechod od jednoho fanatismu k druhému, proto pouze solidní 4* pro tento snímek trefně popisující svoji dobu a poměry. (16.12.2012)

Další Procházkovo zúčtování s minulostí vyslovené zhruba týmiž slovy jako ta předcházející. Totéž zvykosloví krutosti, jímž (selský) venkov charakterizoval doposud, však s ohledem k tématu konceptualisticky dotváří hra s duchovními reprezentacemi ztvárněnými obyčejnými věcmi, všedními úkony apod., která posléze naznačuje přítomnost metafyzického v běžném životě, ba tento uvádí jako jeden nekonečný souhrn prefigurací evangelijního dramatu, které v podstatě zrcadlí život každého člověka. Procházkovi (ba ani Kachyňovi) však pochopitelně o nic takového nejde: celý ten barokizující dekor, důvtipný, umný a v bdělém kamerovém zraku i úchvatný, má jen prohloubit polemiku, rozmělnit opačné etické principy a jakkoliv nepevný řád ještě hlouběji vychýlit. Ambivalentně je vylíčena již hlavní hrdinka, v níž se neodlišitelně slévá láska, milosrdenství i pýcha, která její vůli k askezi, ba k mučednictví neodstiňuje ani tak hrdostí jako domýšlivostí, a pochopitelně i sama obec věřících, zbloudilá v touhách i potřebách – hmotných i duchovních. Nebylo by správné kohokoliv vinit, ani dívku ani vesničany, ale přesně tak se tento snímek chová: každý záběr viní ten předešlý, aniž by však sám osvětlil tu pravou cestu. Pesimistické rozuzlení, v něž se pracně konstruovaný mikrokosmos zhroutí, alibisticky poodchází od rozepsaných životů a nechává polyfonii umlknout bez naděje v sebemenší echo. (27.12.2017)

Vedle SMUTEČNÍ SLAVNOSTI či VŠECH DOBRÝCH RODÁKŮ je NOC dalším skvostem kolektivizačního tématu ve filmové vlně šedesátých let. O precízní práci režie i kamery tu bylo ztraceno již dost dobrých a výstižných slov. Atmosféra Havlíčkova rodišrě, zvoleného pro exteriéry, měla ve své době příchuť protistátní demonstrace stejně jako větší část obsahu tohoto díla. Větrovec či Moučka tehdy byli daleci svých normalizačních figur a v rolích borovských sedláíků minimálně obstojí. Velkým a milým překvapením je výkon Jany Brejchové, svůj standard odvádí jako vždy vynikající Slovák Gustáv Valach, zajímavé obohacení představuje i výborný Mnislav Hofmann. Zhruba ve čtyřech pětinách se však film láme, hlavní dějové linie nejsou uzavírány - i to už tu bylo řečeno - a kvalita díla je tím poněkud srážena. V kontextu své doby však NOC i tak patří k fílmům nadprůměrným a nevšedním. V Kachyňově početné filmografii pak nepochybně k těm nejlepším. (19.12.2010)

Väčšinou býva filmový príbeh buď tichý a lyrický, alebo plný veľkohubých postáv a ich explicitných konfliktov. Noc nevesty je jedno aj druhé. A preto mi moc nesadla. Možno aj kvôli obdobiu a prostrediu, ktoré nemám zažité a zjavne ani dostatočne zmapované, lebo som sa tu strácal, ako keby ma súdruhovia poslali na polnočnú omšu vítať slnko. (28.06.2018)