Poslední motýl

Nikdy, opravdu nikdy v životě by mě nenapadlo, že uvidím Jitku Molavcovou v roli nacistky a že jí to uvěřím. Podobné filmy se asi nedají hodnotit nějak negativně. Možná proto, že prostě útočí na první signální, tedy emoční, byť třeba nezáměrně. Kachyňa navíc točit umí a ví, jak má vypadat slušný film i po té řemeslné stránce. Příběh sice možná trochu zavání kýčem a zbytečně hrocenými emocemi (což my dneska ovšem již asi nedokážeme posoudit, protože nemáme s čím srovnávat – myslím tím, jak to tehdy skutečně bylo), ale všichni se to snaží zakrýt. Co možná kulhá na příběhu, film nahrazuje hereckými výkony. A to mi hlavní hrdina vůbec neseděl. Ale ta malá holka je naprosto výborná, včetně ostatních (nejen dětských) rolí. Moreauovo pojetí Jeníčka a Mařenky grandiózní. Hrozně se mi na filmu líbilo, že neodpovídá na to, zda se Moreauovo úsilí setkalo s úspěchem. Protože o tomhle ten film vlastně není. Já tomu příběhu nemám co vytknout, ale i kdybych odhlédl od něj, mé hodnocení zůstává, protože to je dobrý film. (13.01.2013)

Pomerne neštandartný námet z druhej svetovej vojny natočený bohužiaľ príliš štandartným spôsobom. Záverečná 20 minútovka je geniálna, ukazuje, čo robí umelca umelcom aj v ťažkých dobách. Lenže to pred tým je chvíľami nudné, pozeráme sa na sto krát videné v iných filmoch. Je fajn, že sa nemusíme pozerať na citové vydieranie spôsobené páchaným násilím, hrôzy sú síce ďaleko, ale predsa tak blízko. Škoda, že podobne silných momentov ako divadlo a záverečné predstavenie vo vlaku nie je vo filme aspoň o jeden viac, priklonil by som sa k vyššiemu hodnoteniu. Každopádne film by nemal zmeškať žiaden náročnejší fanúšik nášho filmu, takže program v tv by som preventívne sledoval. 70%. (16.03.2014)

Jak vyprávět krutý příběh bez krutosti , jemně a se srdcem na dlani ? Zeptejte se Karla Kachyni. Poslední motýl je nostalgicky strhující, teda aspoň pro mě byl, dlouho jsem v poslední době zanedbával starší československou tvorbu ( komunistický agitky pro pobavení se nepočítají) a z tohohle filmu na mě dýchla doba dávno minulá. Dokonalost Kachyňova vyprávění mi trochu kazilo "herectví" hlavní dětské představitelky Stelly ( Linda Jablonská) srovnatelné s výkony "novácké dětské superhvězdy" Františka Hrubého a nevýrazné vedlejší postavy, v kterých nezářily české herecké osobnosti. Přes tato drobná a vcelku nepodstatná negativa pálím plný počet a to i kvůli pro mne nejsilnější scéně výměny Stelly při transportu za malého bezejmenného chlapce. (16.04.2013)

Nekompromisní profackování realitou jednoho francouzského mima, který se z nenadání objeví v předpeklí nacistického programu, určený nejen, i když hlavně, židovskému národu. Musím souhlasit s NinadeL, že ignorace představení Brundibár, o postavě jménem Freddy Hirsch ani nemluvě, je velmi zvláštní. Za zmínku by tento člověk, spasitel dětských duší, nejen v ghettu, ale i v osvětimském pekle, jistě stál. Dále mě také zarazilo, že se ve filmu ani jedenkrát neobjeví slovo Terezín. Nicméně film má občas svou vlastní realitu. Vše ostatní, je zde vyobrazeno do detailu. Zoufalost, beznaděj, srovnání se s osudem, ale i kapka té radosti ze života, kterou právě přináší demonstrativní, protestní představení, které pro jednoho znamená divadýlko pro Červený Kříž, pro druhého možnost vyjádřit pravdivost připraveného osudu. Hudební, scénické i herecké obsazení, které by nezaplatili ani na Broadwayi. Možná před tím, nyní jsou si všichni rovni, což pochopí i pan Moreau. Ostatní skoro hluché role československých herců naštěstí převyšuje pan Kemr a démonicky chladný Milan Kňažko. Naprosto brilantní mezinárodní záležitost, které nesahají novodobé pokusy o ztvárnění tohoto námětu ani po kotníky. Karel Kachyňa i na začátku nové éry československého filmu ukazuje, jak se to má dělat. (02.06.2013)

Tak jsem zase jednou "objevil Ameriku". Vůbec jsem netušil, že Kachyňa někdy něco takového natočil. Silné téma, silné a neuvěřitelně lidské zpracování. Tematicky lze maličko srovnat s Transportem z ráje (v obou filmech se nacisti snaží zidealizovat pohled mezinárodní veřejnosti na život v židovském ghettě v Terezíně, v obou filmech pak odsud odjíždí transport za transportem). Ovšem zde je důraz kladen na osudy zdejších židovských dětí. Filmový příběh sice určitě není zcela postaven na skutečných událostech, reálie terezínského ghetta a zdejší atmosféru však film vykresluje velmi věrohodně. Během filmu si nešlo nevzpomenout na skutečný příběh inscenování opery Brundibára Hanse Krásy v Terezíně. I v tomto případě (podobně jako je tomu ve filmu v případě pohádky Jeníček a Mařenka) měla být tato opera představena na jaře 1944 v rámci očekávané návštěvy Červeného kříže. Sice zde (na rozdíl od filmu) neplatilo, že by kvůli dané inscenaci byly účinkující děti zcela chráněny před transporty, za to těch repríz dané opery se v reálu uskutečnilo cca 55. A hlavně i tomto případě mělo ono jisté "kulturní vyžití" (alespoň krátkodobě) pozitivní vliv na kvalitu života zdejších dětí. Ostatně i ve filmu patří momenty, kdy se zdejší tolik osudem zkoušené dětí, alespoň na okamžik rozesmějí, mezi ty nejdojemnější scény. (14.04.2017)