Vodník

Druhá nejslabší (po Případu pro exorcistu) z volné série detektivek Detektivové od Nejsvětější trojice, ten rádobyumělecký motiv vodníka, prolínající jak do vizuálu (plus hraní s barvami), tak i do děje, byl z mého pohledu dost prkený, zbytek mírný nadprůměr... Nutno ocenit dekorace a kostýmy, obecně dobrý pokus o navození dobové atmosféry a reálií 80. let...a samozřejmě významovou rovinu - problematické vyrovnávání se s komunistickou minulosti a její prorůstání do porevolučních časů a dneška... (08.04.2019)

3/3 Přepis české detektivky Ještě není konec Michala Sýkory z cyklu Detektivové od Nejsvětější trojice. Vyšetřující Marie Výrová (extrémně pasivní Klára Melíšková v hlavní roli) se zabývá případem z konce 80. let, křivdami jedné velké rodiny a dává si skutečně na čas. Zápletka, která by dřív sotva stačila na jednu hodinovou inscenaci, má v současném stylu ČT přes tři hodiny. Dílčí výkony některých sice vyloženě špatné nejsou (hodně roztomilá je Marika Procházková), ale sledovat slepé větve promlčené vraždy celé tři díly je skutečně moc. Navíc pointa je samozřejmě přepálená a v kontextu příliš smysl nedává. Ale ve výsledku patří právě tahle krimi zřejmě k těm, které konzervativní divák rád vidí, protože si díky nim poslechne konzervativní názory, připomene éru perestrojky, znovu se setká se svými oblíbenými televizními tvářemi a tím to pro něj hasne. Protože jak jinak si chcete obhájit vedlejší zápletku postavenou na manipulaci ze strany vysoké funkcionářky KSČ, podloženou dodatečným příběhem z doby porevoluční, kdy se tato kovaná komunistka pomátla z proběhlých změn? A to nemluvím o vykreslení lesbické postavy samozřejmě jako zásadně negativní. Spíš než kvalita, je Vodník totální klišé. (14.12.2023)

První díl je jak z žánrové učebnice. 30 let starý mord, nejasná dětská fantazie a boží práce se zvuky a kamerou, která maximálně těží z atmosféry vedrem spalované vesnice, navnadí diváka do plných obrátek. Když ale druhý díl začne až příliš okatě vynechávat některé motivy a postavy, nemusíte být ani o moc bystřejší než komisařka Výrová, aby vám došlo, kdo erbenovsky nechal rozetnou dítě vpůli. Od momentu s fotoalbem už je to čisté „lazy writing“, kdy se vše rozetne tím nejbanálnějším způsobem, a i přes nesporně působivý závěrečný monolog v lese, je to prostě selhání hned několika tvůrčích složek. Vlastně mi, vzhledem k vývoji některých postav, přijde jako zajímavější varianta, že mohla vrahova identita zůstat navždy skryta. (15.04.2019)

Proč má policie sídlo někde uprostřed polí. To byl čí nápad? Mě to přišlo praštěné. Vždyť to museli mít všude daleko. Ale to není to o co tu běží, i když mě to zarazilo. Holt si všímám i prostředí, kde se příběh odehrává. Příběh mi přišel jako psychologická studie jedné rodiny, kde se odehrála tragédie, která změnila život všem zůčastněným. Všichni by byli kvalitní materiál pro psychologa a jeho terapii. Vyšetřování případu bylo až na druhé koleji. (29.04.2019)

Odbornější, byt teoreticky hravá-provokativní, kritika na stránkách Filmu a doby ZDE. Komentář po projekci na Febiofestu jako memento doby: Poslední dny jsem byl v Praze, kde je mnoho smutku, osudů, které člověka dovádí k pláči. Bezdomovci, lidé pouze o berlích... zrzci, Zibura; jednoduše lidská tragédie v kostce. Potěšil mě však VODNÍK, třídílná minisérie patřící k cyklu Detektivů od Nejsvětější trojice. Viktor Tauš jako režisér by argumentoval, že zatímco pro Modré stíny byl určující vztah člověka a architektury, protože ta byla zároveň navázána na významovou strukturu, u Vodníka má být ústředním principem vykořeněnost. Vykořeněnost se skutečně dá obhájit, a to především na rovině stylu: kontrastní kombinace distancovaného rámování často přes různé odrazového plochy a velmi fyzických detailů; expresivní herectví v minulosti a naopak tlumené v současnosti; umělecky motivované svícení významotvorně pracující se zelenou a červenou přesahující z minulé časové roviny do současné; práce se zvukem v první epizodě a s tichem jakožto parametrem ve třetí atd._____ Osobně mi minisérie přijde fascinující z hlediska práce s temporalitou, která dílo sceluje a rozrušuje na všech úrovních (vyprávění, stylu i významu), zatímco ona vykořeněnost pouze v případě stylu. První část používá ruchy prostředí jako parametry, které prostupují všemi časovými liniemi (představte si kyvadlovou pasáž z Modrých stínů, či ono hučení při znásilnění z Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy, nataženou na a variovanou po celou epizodu); druhá část směřuje ústřední otázku na záhadu z minulosti a je rámována odlišnými perspektivami s jiným vnímáním času; třetí část rozevírá časové rámce, následně je kondenzuje a poté propojuje dvě roviny. Zároveň je ona časovost pokaždé filmařsky pojata jinak, od přerývanosti v prvním dílu, klasické návaznosti v druhém, retardaci a kondenzaci ve třetím. _____ Esteticky je to famózní, byť druhá část je slabší než první a třetí, ale obávám se, že to nebude divácky přijímáno dvakrát dobře. Na rozdíl od konvenčních detektivek nejde o to, kdo zločin spáchal, protože podstatná je časová rekonstrukce (a posléze i prostorová) dění v konkrétní den. Na rozdíl od ambiciózních detektivek nejde o sociologickou sondu, ani o významově zatěžkané vyrovnávání se s komunistickou minulosti a převlékáním kabátů za kapitalismu, protože společenské jízlivosti jsou podřízeny rodinným dramatům a dávným traumatům a/či křivdám. Pro mě je ovšem vše výše zmíněné a i to neuvedené důvodem, proč VODNÍKa považuji za nejlepší tuzemskou audiovizi na pokračování. (31.03.2019)