Smrt mouchy

Škoda sympatickýho Luboše Knytla, kterej si zahrál jenom tady a pak už nikdy víc. Škoda i tohohle filmu, protože občas zajiskří dobrým nápadem, pěknou kamerou a nezklamávajícím Somrem. Naopak to pohřbívá celková deprese sedmdesátek a soudruh profesor Satoranský. A úplnej průser je hudba Zdeňka Lišky, ta už tak po čtvrthodině začne bejt neskutečně vysírací. (06.04.2016)

Zcela k neuvěření, že režisér tohohle filmu natočil Kočár do Vídně nebo Ucho. Zkrátka – i mistr tesař se někdy utne… Zdá se, jako kdyby se Kachyňa snažil chytnout druhý dech a odskočil si pro inspiraci (nechci úplně psát o vykrádání) k Antonionimu nebo Argentovi – tyhle scény ale působí na pozadí banálního děje dost roubovaně a jaksi nepatřičně. Navíc - Janě Krausové moc nejde tvářit se, že je jí sladkých 17. Jaroslav Satoranský (alias Kuba) v upnutém svetříku (varianta 1) nebo v koženém saku - zřejmě Tuzex (varianta 2) působí ještě víc asexuálně než obvyklým způsobem. Po delším zkoumání jsem usoudila, že filmové dialogy pocházejí s největší pravděpodobností z dílny Medvídka Pú a Prasá(d)ka. Jedno ale vím jistě – ten soundtrack s pilířní skladbou „Magdaléna“ musím mít… (05.04.2012)

Spíše než o fobii z lítající mouchy, jak by se mohlo zdát dle zdejšího podivného obsahu, film vypráví o dospívajícím klukovi a jeho malkých velkých trablech ve vztahu k rodičům, učitelovi, rodících se milostních vztahů i pokusu o hledání si místa v životě. Smrt mouchy je průměrný film, jehož příběh je též poněkud tuctový. Nutno ale říci, že průměrný v rámci filmografie Karla Kachyni. I Kachyňův průměrný kus, bez kterého by se československá kinematografie klidně obešla a z něhož sálá účelové (ekologické) poselství bez nějaké objevné myšlenky, skrývá totiž v sobě originální poetické vyprávění a mimořádné tvůrčí nápady. Jeden z nejlepších nápadů se objevuje již v úvodu, kdy se s příběhem hlavní postavy Milana seznamujeme prostřednictvím lyrického recitativu, v doprovodu Liškovy bigbeatové hudby se sborovým refrénem "Magdaléno, Magdaléno" prozrazujícím jméno osudové dívky. Vizuální stránku zase dotvářejí pěkné prostřihy na černobílé fotografie, jimiž Milan (jak sám říká) místo psaní deníčku dokumentuje svůj život a realitu kolem sebe. Na průměrnou úroveň to v mých očích padá a zůstává spolu se scénářem a ničím nevyčnívajícími hereckými výkony. 55% (17.06.2020)

Dospívání socialistického člověka aneb Není každý den posvícení. 1) Překvapivě neohrabané dialogy nevýrazného produktu reálně socialistického surrealismu sepsal Jan Otčenášek (režisér působil jako jeden ze tří scénáristů). 2) Pro příjemného a velmi přitažlivého 17letého Luboše Knytla to byla první a zároveň poslední filmová role, dnes se věnuje architektuře. Tehdy velmi sexy 19letý Otakar Brousek mladší ve velmi přiléhavých kalhotách byl další prvek, který jsem zaznamenal. 3) Pseudoekologicky zaměřený snímek působí jako pokroucená představa chorého mozku budovatele světlých zítřků o tom, jak žije a mluví soudobá mládež. I když 52letý Karel Kachyňa měl evidentně hodně slabou chvíli, přesto chvílemi jeho režisérská genialita probleskne i tímto jinak podprůměrným snímkem. (06.11.2011)

Každý si tím musí projít a každý musí překonat překážky, jaké nám život nadělí. A o tom je tento zapomenutý příběh. Chlapec si užívá svoje problémy, lásky, nedorozumění s rodiči. Tedy, jak to většinou bývá, hlavně s otcem. Ona životní bariéra, kterou musí překonat, je zde prezentována pomocí fobie s mouchy. Fobie nijak tragická, aby se překonat nedala. A chlapec to dokáže. Nebude to mít jednoduché, ale osud mu, byť tragickou cestou, ten správný směr ukáže. Příběh jednoduchý a srozumitelný. Nenásilnou formou ukazuje jak není jednoduché soužití v pubertálním věku. Za normalizace vzniklo podobných filmů nespočet, a tento patří mezi ty kvalitnější. (15.07.2014)