Ucho

Když se dá dohromady propracovaný scénář "ze života" a spousta skvělých herců s režisérem na vrcholu, nemůže vzniknout nic než výtečný film. Přestože situace hlavních hrdinů není nijak humorná, musel jsem se mnohdy nad tou komičností a absurdností až smát, nad tím jejich vzájemným hádáním se a projevovanou nenávistí, která je však paradoxně spíš projevem lásky či vzájemné potřeby a důvěry. Flashbackování na papalášskej večírek krásně ukazuje, jak mnohdy nevinné situace vypadají náhle naprosto jinak a v atmosféře paranoie taky mnohem hůř. Ovšem nikdo by neměl zapomínat, že se jedná o vysokého státního úředníka, který je sice sledován a nemá žádné soukromí, ale přesto je funkcionářem a vlastně přinejmenším na oko přikyvujícím dobrým komunistou. Jeho situace je tížívá hlavně v tom, že má co ztratit. Že ho můžou zavřít nebo označit za nekalý živel a poslat třeba do Jáchymova nebo rovnou na šibenici. Sledování například disidentů sice taky narušovalo osobní soukromí (jakpak by ne?), ale tito už nemuseli cítit panický strach a nemuseli si dávat deku na podlahu v kuchyni, když chtěli třeba jen "filipinkovat" (jak ve filmu hezky říká Bohdalka). A s předposlední větou filmu se bezvýchodnost jejich situace rozvine naplno a divák už nestačí koukat na jednou zase naprosto zdrcující a překvapivou pointu. (13.11.2006)

Z komunistů se mě dlouhodobě zdvihá žaludek a tenhle film ukazuje jeden z důvodů proč. "Kde můžeme mluvit ? " Nikde. " Dialog mezi manžely, pronesený ve vlastním domě, prosím ! Vítejte v době vlády Komunistické strany Československa. Film, který po psycholgické stránce nemá v dějinách naší kinematografie obdoby a herecké výkony dua Radoslav Brzobohatý - Jiřina Bohdalová musí ocenit bůh osobně, protože žádné pozemské ocenění není za takhle zahrané role dostatečné. (12.11.2008)

Svědectví o totalitě, jemuž nelze nic vytknout. Film je výtečně napsaný, zahraný i zrežírovaný a vyniká zároveň formální precizností i střídmostí stylu - už díky omezenému počtu lokalit a díky soustředění na ústřední dvojici postav ve vztahu k mnohohlavé, všudypřítomné, anonymní moci, jejíž může být člověk součástí a přece z ní mít hrůzu. Delší komentář k filmu: http://filmaspiritualita.blogspot.com/2010/05/ucho.html (14.01.2009)

Film, který by se skutečně hodně těžko hledal v jiné, než v československé kinematografii. Pravdivé pokrytectví doby a jasná politická moc, zkoušející svou (ne)omezenost. Manželský rozkol se nakonec mění ve strach, před okolním světem. Nádherný kontrast manželského domu, jako pevnosti, která je postupně dobývána kolegy soudruhy. Zesměšňující pohled na každodenní realitu režimu, v podání Jiřiny Bohdalové, je výborný. Stejně tak i dramatická část. Precizní režisér Kachyňa je mistrem podobných zvratů a vlastně i filmů. Vynikající záležitost. (15.10.2012)

"Tady přece můžeme mluvit. Sem ucho nedali. Jsme jim přece říkali, že tady bude děcák. Klepáčka říkala, že do dětskejch pokojů to nedávaj." Několikrát ve svém životě jsem se pokusil pochopit výjimečnost tohoto díla, nechat se omráčit těmi úžasnými hereckými výkony a pokaždé jsem usnul nudou. Tím jsem patrně potvrdil svůj filmový nevkus, ale přesto mi připadá, že tady se hodnotí spíše to, že ti zlí komunisti ubližovali hodným lidem. Jenže tady si STB dala tu práci s instalací odposlechů ve vile vysokého komunistického funkcionáře, který se jistě vyšplhal nahoru pouze poctivou prací a plněním plánu x-té pětiletky na 150%. Z dnešního angažovaného pohledu je STB zlo, komunista je taky zlo, takže kdo je v této hře hodný a kdo zlý? Mně je to jedno. Kvůli mně tohle z trezoru nikdo vytahovat nemusel, ale nějaký ten pokus o zachycení atmosféry jsem přeci jenom zaznamenal a tak dvě hvězdy posílám tajnou šifrou po kurýrovi ze Západního Německa. (14.01.2015)