Zlaté časy rádia

Krásné retro, které obecně miluju asi stejně jako autor. Už během filmu a hlavně dlouho po něm jsem si zavzpomínala na lítání po venku a na rošťárny, co jsme vyváděli. A taky na to svoje rádio: jak jsem babičce zabavila tranzistorák, protože jedině na něm šel chytit "Laxík" a tak jsem u něho trávila večery, když to šlo, chytala angličtinu a zažila třeba začátky Michaela Jacksona (kterého ale nijak nemusím) a znám názvy všech těch srágor, co se v 80.letech hrály. Babička mi ho pak zase na chvíli sebrala, protože jedině na něm šel chytit Hlas Ameriky:-) Vždycky jsme se nějak domluvily. A myslím, že právě o to vzpomínání diváků šlo Allenovi nejvíc, aby se naladili na stejnou vlnu, vzpomněli si na všechny kamarády, známé a blízké, které třeba už čas zavál někam daleko nebo na věčnost. Líbilo se mi zachycení toho rodinného i sousedského hemžení, zmatku, ve kterém se všichni mají rádi a neztrácejí lásku a naději. A že právě tohle umí Woody zachytit snad ze všeho nejlíp! A nepotřebuje k tomu záporáky nebo katastrofy. Hrozně jsem se nachechtala u fackovací scény u rabína, ale to snad každý. Samozřejmě senzační hudba, ale to je Allena standard! (14.03.2012)

Ne zcela typická Allenovka, jednak proto, že chybí sám Woody Allen, ale hlavně, protože jsem nějak postrádal ty klasické prvky charakterizující Woodyho tvorbu - filozofické řečnění a všudypřítomný humor... Jako jo, ten se tam ještě jakš takš vyskytoval, ale nebylo to úplně ono, holt jsem zvyklý na lepší. Tento film je prostě především o vzpomínkách a jelikož já jsem na vzpomínání asi ještě mladý (19), tak musím být při hodnocení trochu přísnější a "Jestli se ti to nelíbí tak si běž pustit plyn." :) 7/10 (02.03.2008)

Sorry, ale čím víc toho od Woodyho Allena vidím, tím víc mi přijde jako strašný suchar. A je mi fuk, jak moc je považovaný za geniálního režiséra, mě jeho filmy (s výjimkou Půlnoci v Paříži) zatím vůbec nesedly. Chápu, že tady chtěl Allen natočit film o době svého dětství a nostalgické atmosféře 30. a 40. let, ale upřímně, místo nějakého poetického dojmu na mě ten film působil strašně nudně. A s přibývající stopáží to bylo stále nudnější a nudnější. K tomu to ještě zabíjel fakt, že zde vůbec neexistuje děj a pak taky ten fakt, že ačkoli tu (díky Bohu za ty dary!) nevystupuje sám Allen (ale zase si dal nejdůležitější roli celého filmu, přes to by se jeho ego nepřeneslo, kdyby se tam vůbec neobjevil...), i tak jsou všechny humorné situace podané strašně suše. Chápal jsem, kdy bych se měl smát, ale kromě jednoho pousmání to na mě prostě působilo fakt neskutečně... suše. Stejně jako u Zeliga a Spáče. Pořád čekám, kdy pochopím, co všichni na Allenovi vidí, ale evidentně to nepochopím nikdy. Nebo jenom mám smůlu na výběr jeho filmů, nevím. Ještě chci vidět (aspoň) Annie Hallovou a Hanu a její sestry, ale čím více toho od Allena vidím, tím víc mě jeho filmy otravují a připadají mi jako ztráta času... A Zlaté časy rádia, ačkoli jsem jim nějaké naděje dával, mě zklamaly hodně. 2* (30.12.2020)

Krásna spomienková udalosť. Vraciame sa k pôvodným skečom Woodyho Allena, kde je jeden vtip a jedna nepravdepodobná epizóda nahromadená jedna na druhú. A páči sa mi to. Nemá to síce ucelenú štruktúru, ale má to atmosféru neskorších Woodyho veľdiel a pritom niečo z jeho pôvodnej originálnosti. Množstvo epizódnych postavičiek a množstvo skvelých nápadov a odkazov na históriu. Wellsova Vojna svetov je podporená parádnou scénou. Vidno, že Woody vie spájať prirodzené momenty a robiť z nich niečo viac. Páčilo sa mi to a kopec krát som sa nasmial. Jeden z ďalších filmov v ktorých Woody ( aj ako rozprávač) kraľuje. (23.04.2014)

Allenovo vyznání lásky ke svým dětským létum, kdy rádio znamenalo pro lidi neuvěřitelně mnoho, kdy kluci s dalekohledy na plážích hlídali japonské ponorky a totožným dalekohledem šmírovali nahé ženy v oknech, ach ta idyla :) Více viz Poznámky. (30.05.2002)