Měsíc Jupitera

Mám spíše tendenci tento film hodnotit kladně, byť mi tam hodně věcí vadilo. Postrádal jsem tam kupříkladu více informací o postavě Aryana - člověk se toho o něm dozví pozoruhodně málo. Nevíme v podstatě nic o jeho minulosti. Nevíme ani nic o něm samotném, jaký je a co má rád (kromě hranolků), a film až do samotného závěru nic neprozradí ani o jeho zázračně nabyté schopnosti levitace. Nejenom proto jsem měl dojem, že hlavní postavou je zde místo něj lékař Gabor Stern, jehož vykreslení je zde věnováno výrazně více prostoru (nemluvě o tom, že jeho herecký představitel, excelentní Merab Ninidze, jehož jsem už před lety obdivoval ve skvělém ruském snímku Papírový voják, má po stránce charismatu výrazně navrch nad relativně nevýrazným Zsomborem Jégerem, který mi trochu přišel jako takový mladší maďarský dvojník Moritze Bleibtreu). Dále mi přišlo - výtka čistě subjektivního rázu - že snímek má nepříliš zdařilou vnitřní dynamiku a tempo, a navzdory tomu, že trvá přes 2 hodiny, se toho v něm stane relativně velmi málo, aby to ospravedlnilo použitou stopáž, která mi kvůli tomu přišla přece jenom příliš dlouhá. A konečně mi celý film trochu přišel jako taková maďarská verze mého oblíbeného snímku Le Havre, aniž bych však v něm viděl Kaurismäkiho humanismus a upřímný soucit s jeho postavami - Měsíc Jupitera mi oproti tomu přišel jako svérázný (a mně osobně spíše filmařsky nesympatický) experiment, kterému v mých očích chybí propracovanější scénář a kde postrádám srozumitelnější celkové vyznění - relativně otevřené finální vyústění mě zde příliš neuspokojilo. Pole možných interpretací je zde podle mě až nepříjemně široké, a osobně u mě v průběhu projekce bohužel převážil spíše dojem z formální stránky snímku (skvělá kamera a soundtrack) nad tou obsahovou, a po doběhnutí závěrečných titulků jsem vůbec neměl chuť nad tím filmem dál uvažovat a nějak se s ním dál zaobírat. (24.04.2018)

Na úvod bych upozornil, že tento film nemá s vesmírem, jinou planetou ani Měsícem nic společného a samotný název může být tady stejně zavádějící jako zařazení do kategorie sci-fi, dle mého názoru se jedná o čistokrevní fantasy. A teď už k mým dojmům: Měsíc Jupitera nabízí v první řadě úžasnou vizuální stránku s dlouhými, ale současně velmi dynamickými záběry, plus triky na špičkové úrovni promítnuté do pomalého „evropského“ hávu, což se mi většinou hodně líbilo. Nechybí sympatické bonusy v podobě strhující automobilové honičky, natočené poctivě na jeden záběr, či charismatický herec sice nikoliv v úplně hlavní, ale výrazné vedlejší roli (představitel doktora Merab Ninidze). Tato podmanivá vizuální nádhera pak dokáže spolehlivě zakrýt i poněkud prázdný a schematický scénář o jednom neobvyklém superhrdinovi, který po smrtelné ráně zázračně neumírá, ale naopak se naučí létat a dokonce svým létáním umí léčit přítomné lidi, a o jedném chamtivém doktoru, co dokáže takový objev zneužít pro svůj zisk. Že se třeba o tom ústředním superchlapíkovi, do něhož se v lese jako i na další lidi kdovíproč střílelo, nedovíme totálně nic a tvůrci neudělali nic proto, aby si mohl alespoň trochu získat divákovy sympatie, je zřejmě už trochu vedlejší, stejně jako to, že se tvůrci alespoň náznakem neobtěžují něco málo z děje plného mysteriózních událostí vysvětlit. Svým způsobem mi to i přes ten evropský háv připomíná současné hollywoodské blockbustery: má to excelentní technickou a vizuální stránku včetně triků, pár hodně atraktivních momentů, alespoň jednoho důstojného herce a tímhle výčet kladů z valné části končí... S tím rozdílem, že tohle se svou formou a nejednou scénou letů nad městem snaží hrát i na něco hlubokého, ale zároveň se zmůže jen na jednu myšlenku okopírovanou z Wendersova Nebe nad Berlínem ohledně bezstarostného vnímání reality z „andělského nadhledu“. Mít to trochu víc domyslený scénář s kapkou logiky a alespoň trochu sympatického hlavního hrdinu, neváhal bych i nad 4. hvězdičkou, k níž skrze ten vizuální zážitek chybělo z mé strany jen málo. I atmosféra zde v některých scénách byla, ale kdo ví, třeba se mi to ještě časem v hlavě více rozleží, dostanu chuť na opakované zhlédnutí a docením Měsíc Jupitera víc... [70%] (02.10.2021)

Maďarské Inception o doktorovi s výčitky svědomí, zlém anti-uprchlickém poldovi a mladém, nesmrtelném uprchlíkovi ze Sýrie, který umí létat. Není to žádný art a je to tak blbé, jak to zní. A obsahuje to jednu koulervoucí, jednozáběrovou auto-honičku ranní Budapeští. Formálně ambiciózní žánrový divnotvar s emocionálně i významově nefunkčním obsahem, který jako celek nepoberou ani po efektech a akci prahnoucí tínejdžři, ani v existenciálních tématech si libující filozofové. Rejža chce na festivaly i do Hollywoodu, ale za mě zůstává u stánku s langošema. (26.04.2018)

Nezbývá mi, než přiznat, že jsem se v tomhle filmu trochu ztratil. Vzhledem k tomu, že patřím k těm zakomplexovaným hajzlům, jimž nevoní všechen ten úžasný pokrok, který do Evropy přinášejí věřící s mozoly na čelech, byl mi hlavní hrdina ne zrovna sympatický, a kromě toho jsem nestihl pochopit, o co vlastně šlo a co mi chtěli tvůrci sdělit. Všechny tři kousky jdou za místy až úžasným vizuálem, ale po obsahové stránce mě film minul, navíc pořád ještě přemýšlím nad tím, jak to vlastně mělo fungovat s tou rotací bytové jednotky... (15.05.2021)

Když trailer k filmu hlásal prodejní mantru "thriller, který tu nebyl od Potomků lidí", nevěnoval jsem přirovnání větší pozornost a myslel jsem si o tom své. Zpětně se však musím kát a uznat, že po formální stránce je Měsíc Jupitera působivou podívanou, která ze všeho nejvíc připomíná právě mé oblíbené Potomky lidí. Kornél Mundruczó se jimi musel beze všech pochybností silně inspirovat. Ať již formálně-vizuálním pojetím (podobná barevná paleta obrazu, skvělé vnitrozáběrové sekvence) či hlavní dějovou liní (apatický hlavní hrdina se náhodou dostane k člověku, který symbolizuje naději a zázrak pro společnost a proti svému primárnímu přesvědčení se postupně stane jeho ochraňovatelem). V mnoha případech pak Mundruczó sahá vyloženě k obrazové analogii. Vzezření hlavního hrdiny (jen si vzpomeňte na povlávající baloňák Clivea Owena) anebo sekvence s migranty za ploty tábora či v přeplněném autobusu jsou jen těmi nejokatějšími poctami Cuarónově kultovní sci-fi. Vše je po formální stránce navíc na opravdu skvělé úrovni a po úvodní strhující sekvenci jsem nechápal, co by se mohlo na dojmu z filmu vůbec pokazit. Jenže problém vidím v tom základním. Scénář je totiž strašlivě jalový a ač je přeplněný mnoha atraktivními momenty, je ve své podstatě hrozně nudný a vyprázdněný. Spojitou nádobou ke scénáři je pak i obsazení hlavních postav a především té úplně hlavní, doktora Sterna. Jeho tvář pro mě byla i po těch 2 hodinách nezapamatovatelným gulášem, který postrádal jakékoliv charisma (o to víc pak bolí srovnání s vrstevnatým hlavním hrdinou Potomků lidí). V neposlední řadě pak celý dojem z filmu kazí rovněž naprosto hrozivě špatné postsynchrony, které nejenže velice často ani nesedí hercům na pusu, ale postrádají také odpovídající zvukovou hloubku a z jakékoliv promluvy dělají plochý bezemoční blábol. Výsledný dojem je tak pro mě trochu schizofrenní nesoulad mezi krutopřísnou formální stránkou filmu a jeho nefunkčním obsahem a hereckým ztvárněním. Mundruczó natočil na poměry evropské kinematografie výrazný počin, který ale pod blyštivým vizuálem nemá příliš co nabídnout. 5/10 (11.05.2018)