Nemilovaní

Andrej Zvjagincev to zřejmě po Leviatanu v Rusku ustál a může točit další filmy. Nicméně nelenil a opět si zvolil hodně náročné téma - rodiče, kteří ignorují svého syna a tak následuje tragédie. Fascinovala mě ta sebestřednost, ignorace, deprese, zmar a smutek okolí. Natočeno to bylo neskutečně kvalitně. Znát to bylo především na záběrech z ruského panelákova, který konečně vypadal trošku lépe, než jen panelákov. Ty jsou totiž snad v každém ruském filmu hlavní základnou filmové scénografie. K páté hvězdě jsem nedokázal pochopit tu lidskou aroganci, která v nás občas raší. Bylo mi z toho odporně. Navíc Nemilovaní jsou hodně pomalou filmařinou a tak se na ní musíte zatraceně připravit. O zážitek pak jistě neujdete. (23.10.2020)

Příjde mi, že se až rouhám, když nebudu tvrdit jak to bylo skvělé. Ten film je dobrý, ale že by byl až jako že nejlepší? V tom případě mě mrzí, jakou máte smůlu na filmy. Pravdou je, že kamera je skvělá, atmosféru kontrastu mezi komunistickým urbexem a dekadentním luxusem vytváří skvěle. Hudba s tím jde ruku v ruce, což je rozhodně dobré. Proč si nemyslím, že ten film je tak skvělý jak komentáře tvrdí je scénář. Téma je depresivní fajn, postavy na hraně opovržení fajn, ale polovina filmu je instruktážní video dobrovolnického záchranného systému pohřešovaných dětí, ta pasáž vás odstřihne od propagonistů, jejich pocitů a vy se necháte unášet scenériemi. Super, ale na to máme national geographic. Konec je příjemný, znovu si ale raději pustím 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, Leviatan nebo Durak. (16.12.2017)

Od symbolismu se Zvjagincevova imaginace během let překlopila v až nesnesitelně doslovný naturalismus. Příležitostná zajiskření čehosi nečekaného jako by nyní jen utvrzovala v povrchnosti celé existence. Jako Emile Zola se i tento pozdně moderní režisér zamiloval do popisování a jako dávný francouzský romanopisec i on vědecky vykládá, jak se z lidské existence prosáklé egoismem, konzumerismem a prostředečností rodí odcizení. Nic nového pod sluncem. I ten nejpovrchnější divák ale může ocenit, jak rafinovaně a mnohotvárně tuto pozdní fázi civilizace Zvjagincev vyjadřuje. A jak demokraticky: dostane se na každého… Pro jednoho je tu napětí, pro druhého erotika, pro třetího technicistní džungle sociálních sítí prorůstající setrvačně tepajícími organismy nebo kriticky státních institucí v postkomunistickém Rusku. – Ale abych jen nekritizoval, druhá polovina filmu – po nekonečné, vyprázdněné expozici, polopatické a na umělecké dílo příliš pravdivé – má spád, který by mu mohla závidět nejedna detektivka. Na druhou stranu – zajímá ještě diváka, co se s chlapcem stalo? Nebo jen hledá klíč k jinotaji, který si jej přitáhl a který – doznávám – doslovuje skvělý záběr na krkavčí Žeňu v dresu s nápisem Russia na trenažéru. Tato alegorie Ruska, žena běžící jako krysa v kole, doslovuje dějiny ruské mentality i předznamenává zkázonosnou vyprázdněnost budoucnosti té velké smutné země. – Za dočasné uzavření režisérského příběhu Andreje Zvjaginceva vděčím Edisonline a jen lituji, že tato platforma nezpřístupňuje svým pravidelným uživatelům jeho podstatně důležitější filmy Vyhoštění a Návrat. (30.01.2024)

Boris a Žeňa nemohli být jiní, sami totiž vyrůstali bez lásky. Ona pořád na mobilu předstírá zábavnější instagramový život, on se velice bojí ztráty lukrativní práce a Aljošu nechce nikdo. Scéna, kde Aljoša brečí za dveřmi mi ještě dlouho zůstane v paměti. Trošku mě mrzí, že film více nevykreslil postavu Borise jinak spokojennost. (19.02.2018)

Několikrát jsem při filmu usnul, ale nebylo to vždycky jen kvůli nudnosti filmu, nýbrž únavou. Nemám moc rád filmy, kde se nic nevyřeší a zbytečně diváka hodinu napíná a snaží se vytvářet nějaký příběh. Velmi zajímavá je zde ústřední dvojice. To jsou opravdu rodiče, které bych nikomu nepřál. Nejlepší scéna je ta, když fotřík Boris "uklidí" svého synka do postýlky, protože ho ruší při zprávách, absence jakéhokoliv citu je tu neskutečná. (24.07.2018)