Parazit

Konečně divácky vděčný "divnofilm" z opačného (jindy notně cáklého) konce světa, který nikdy zbytečně netlačí na pilu kvůli efektivitě. Namísto druhoplánovitě šokujících scén si prostě jen tak zlehka plyne... ať už ve stylu rodinného dramatu, situační komedie anebo něčeho mnohem napínavějšího. S překvapivým twistem a uderným koncem! (10.10.2019)

Nepředvídatelný děj (samozřejmě bylo jasné, kdo další půjde po řidiči na řadu), nelítostná společenská kritika, ale pořád černohumorně kouzelná. Satira, u které jsem nevěděl, na čem přesně jsem. Tvorba jihokorejského tvůrce se dá rozpoznat tak, že mísí několik žánrů a vždy kousavým způsobem upozorňuje na nedostatky a chyby ve společnosti. Tuhle rodinu si nejde nezamilovat. Bydlí v chudé čtvrti, v podzemním bytě, neustále chytají wifinu a v hlavě převalují nápady, jak se dostat ze sraček. Rodiče jsou bez práce, děti se nedostaly na vysokou školu. Posun nastane poté, co synek objeví šanci doučovat angličtinu v rodině (naivních) pracháčů. Invenci se meze nekladou a rozjede se úsměvný kolotoč, protože každou šanci je třeba chytit za pačesy. A tady to celé začíná a divák obdivuje, jak moc si padesátiletý tvůrce troufá a jak náramně mu to vychází. Dílo je to kompaktní a tolik odlišné od ostatních. Ona oslavovaná žánrová rozmanitost je opravdu na poklonu, přičemž to vůbec nepoškozuje tempo ani formu. Začínáme coby ryzí černá komedie, někde v půli přepneme na slušný thriller a završíme to sociálním dramatem o (vážných) rozdílech společenských tříd s až hororovými prvky. Herci jsou na jedničku, krutě humorné obžalobě systému dodávají ty správné grády. Vítěz loňské Zlaté palmy mě bavil režijním citem, vnímavým k detailu a dávkujícím přesně taková sousta, která jsem si dokázal pořádně poválet v ústech, než mě zase překvapil další chutí. (06.01.2020)

Kultovní tuzemská hláška "Nezlobte se, že vás zase obtěžuji, ale zapomněla jsem se zeptat, jestli máte sklep. Máte sklep? A mohla bych ho vidět?" rozpracovaná do podoby celovečerní (zdaleka nejen) thilleroidně-černohumorné třídní satiry, kde nikdy nevíte, na čem zrovna jako divák jste. Což mohlo lehce skončit jako trapný mišmaš (a i to se již v minulosti Bong Joon-hoovi přihodilo), ale vznikl z toho jízlivý majstrštyk, který navrací dech v poslední době poněkud uvadající jihokorejské vlně. Co navrací... Toto není prostá resuscitace, ale plnohodnotný comeback; a to rovnou ve více ohledech. (29.09.2019)

Absurdní tragikomedie se sociálním přesahem. Mistrovská režie, struktura vyprávění a precizní práce s výstavbou a gradací děje za využití skvěle rozmístěných a nečekaných detailů a paralel. Bezchybné, přesné herecké výkony. Nenásilná a do příběhu výborně zakomponovaná sociální kritika. Tíživý osud hlavních postav v kontrastu s životem v bohaté domácnosti využitý nejen pro pohled na nedokonalý třídní systém, ale i jako černohumorné varování před nebezpečím rychle nabytého bohatství. První polovina slouží jako zatraceně amorální a zatraceně zábavný základ pro zcela nečekaný vývoj, který přijde poté a který chytře využívá všechny dříve představené příběhové body. Humor zde je náramně absurdní, parádně vypointovaný a nakonec šokující v tom, jak rychle přechází v nepříjemné a temné momenty. V druhé polovině se víceméně odlehčená zábava postupně zvrtne v depresivnější společenskou sondu, která vygraduje v konec, u kterého člověk musí nad logikou konání a celkovou přepáleností už přivírat oči opravdu výrazně, ale následný téměř poetický epilog, kde scénář hezky využije základní metaforu, udělá slušnou tečku. Mírná pachuť však kvůli finále přesto zůstává. Naštěstí si v tu chvíli stačí vzpomenout na nádhernou stylizaci a kameru, střih a hudbu. Opravdu, obrazová kompozice a estetika scén je zde výjimečná a důrazně vypomáhá i ve vyprávění a předávání motivů. Džun-ho Pon potvrzuje svůj cit pro vybudování vynikajícího vrstevnatého vyprávění i pro dokonalou formu, do které příběh zasadí. Nakonec přidá ty nejlepší herecké matadory (ani nevím kterého z herců bych měl chválit nejvíce - všichni předvedli civilní a autentické výkony bez nějaké přehnané teatrálnosti a melodramatičnosti, což bývá někdy u asijských filmů problém) a oscarový film je na světě. 9/10 (31.12.2019)

Asi je teda chyba ve mně, že asijská kultura mě jaksi nebere, když ostatním, se tohle líbí. Ale ať to jsou filmy nebo hudba, tak mi připadá, že čim dál na východ, tim horší sračky. Jinak zhruba do půlky se mi film docela líbil. Je to taková černo-humorná komedie. Sice tak nějak asijsky podivná, asi pro mě občas trochu nepochopitelná, ale vlastně mě to celkem bavilo. To bych dal tak 3-4 hvězdy. Jenže od půlky nastane zlom, kdy jsem fakt nevěděl, jestli pořád koukám na komedii, na béčkovej horor, nebo snad dokonce na začátek nějakýho ujetýho korejskýho porna. A závěr mi přišel vyloženě jako dílo nějakýho šílenýho psychopata. Další problém je, že korejský herci jsou pro mě neznámý, dokonce se mi i pletli mezi sebou, nenašel jsem na nich ani zrnko něčeho jako charisma, takže po herecký stránce taky dost o ničem. Kdyby tohle někdo natočil v Hollywoodu, tak to ještě možná utáhnou známý xichty, ale to tady v případě Korejců prostě nefunguje. Pokud nějakej film na podobný téma, tak radši třeba Srdečně vás vítáme (2017). (02.10.2023)