Roma

Ráno jsem vstal, nasnídal se, spláchnul ranní hygienu, poseděl si na záchodě, kouknul, jak čilí osmáci zase prokousali kus svého obydlí, a vrcholem dopoledne pak bylo vyvrtání dvou děr na pověšení obrazu. Nechce o tom někdo natočit celovečerní film? Název nechám na něm, ulici klidně prozradím. Opravdu nechci být zlý, chápu, že se mexický tvůrce Alfonso Cuarón vrací ke svému dětství, k rodnému jazyku, k meritu věci. Ovšem mě ta jeho cesta minula. Dokážu pochopit, že nosným tématem je úděl ženy a její síla, když se zrovna nedaří, jenže ke mně ty emoce nedoputovaly. A to jsem se na nejnovějšího Cuaróna díval s ženou, které rozhodně není dvacet, má děti a rozhodně neulítává na Avengerech. Jsme v Mexico City, Cuarón stejně jako jeho souputník Alejandro González Iñárritu v Amores Perros zachycuje jeho náladu a atmosféru, ač zdaleka není tak zemitý a drsný. Nikam nespěchá (asi jako služebná s úklidem), vše si pečlivě předchystává. Jenže počáteční nevlídnost pokračuje a pro mě osobně děj nijak nerozpohyboval. Sledovat denní úkony a rituály velké rodiny mi nevadí, pokud NĚCO. A to NĚCO rozhodně nepřišlo ani s partnerskými otřesy pánů domu, ani s nečekaným těhotenstvím hlavní hrdinky-služky. To, jak režisér (a zároveň kameraman) pracuje s obrazem a jeho hloubkou, je obdivuhodné. Stejně jako zvuková stopa. Zbytek je prázdný. A nestydím se za to, že si opravdu kromě několika silnějších momentů pamatuju jen dvůr posetý psími exkrementy. Filmy o obyčejných věcech mám rád, jenže tímhle si Netflix jen posiluje artovou prestiž a tvůrci volají po umělé pozornosti. A rozplývání se diváků úplně nerozumím. Asi jsem barbar. (02.01.2019)

Příběh, který srší jednoduchostí, ale postupem času rezonuje uvnitř a nechce odejít. Alfonso Cuarón svou kamerou ustupuje od postav a přesouvá svou kameru do vlastního času a prostoru - ve větší stopáži tohle miluji hlavně u Ceylana, nebo Reygadase. Roma čerpá ze skutečnosti a drsné doby v Mexiku, tak autenticky, až mrazí. Scéna porodu a závěrečná očista na pláži je nejsilnější za poslední roky. Černobílá kompozice je v mých očích stále po skončení díla a nechci aby odešla. (03.01.2019)

Stále měním to hodnocení mezi 4* a 3* a stále si nejsem úplně jistá, které je to správné. Pro mě bohužel jasné vítězství formy nad obsahem. Ten film je neobyčejně natočen, působivá kamera a Cuarón působí spíše v roli jakéhosi pozorovatele a celé je to opravdu působivé. Některé scény vyloženě majstříkové (scénu porodu i nesmírně emotivní závěr jen tak z hlavy nedostanu), ale jako celek se mi film jednoduše ne a ne zarýt pod kůži. Co oceňuji nejvíce a důvod, proč mi možná ruka přece jen vyskočí k té 4*, je, že film je i silně feministický, ale naprosto přirozeným a nevtíravým způsobem. (01.01.2019)

Roma (2018) je ten typ filmu, ktorý si pozrú dvaja diváci s odlišným filmovým vkusom a zameraním a každý z nich uvidí úplne niečo iné... Ten prvý povie, že ho vyše dvojhodinová minutáž s pomalými zábermi dokonale uspávala. Je rozhorčený z toho, že okrem zopár scén sa tam poriadne nič neudialo a absencia hudby a farieb dopomohla k tomu, že ho film nemal čím zaujať. A ja mu porozumiem. Ten druhý o filme príliš ani nechce rozprávať, iba chce v sebe potichu nechať doznieť všetky tie silné emócie. Obraz mexickej rodiny a ich zamestnankyne Cleo v 70.rokoch v štvrti Roma považuje za veľmi osobnú a citlivú výpoveď režiséra. Tento divák videl film, ktorý vzdáva poctu ženám a matkám a obsahuje dve veľmi silné emočné scény, pri ktorých takmer ani nedýchal. A tohoto diváka pochopím ešte viac. Réžia/scenár/kamera - Alfonso Cuarón. 135 minút. Mexico City. Roma. A vo februári snáď aj Oscar. (14.01.2019)

Zvěsti nelhaly alespoň v tom, že se bude skládat pocta matkám a vůbec ženám. V jádru celého eposu ale nic jiného, než potvrzení známé pravdy, že krásnější polovičky jsou silnějším a pro život připravenějším pohlavím, nakonec není. Um, se kterým dokáže Cuarón vystavět komplexní dramatický oblouk uprostřed zdánlivě obyčejné situace, je nezpochybnitelný. Jediným, ale přes celý film se táhnoucím problémem, tak pro mě zůstává styl dávkování jednotlivých zvratů. Máloco mi je totiž proti srsti tak moc, jako když se v instantně vyvolané depresi nechá postava koupat v nepřerušeném záběru. Volá to po umělé pozornosti a celistvost rodinných i životních peripetií se mi rozpadá před očima. (17.12.2018)