Roma

Zvěsti nelhaly alespoň v tom, že se bude skládat pocta matkám a vůbec ženám. V jádru celého eposu ale nic jiného, než potvrzení známé pravdy, že krásnější polovičky jsou silnějším a pro život připravenějším pohlavím, nakonec není. Um, se kterým dokáže Cuarón vystavět komplexní dramatický oblouk uprostřed zdánlivě obyčejné situace, je nezpochybnitelný. Jediným, ale přes celý film se táhnoucím problémem, tak pro mě zůstává styl dávkování jednotlivých zvratů. Máloco mi je totiž proti srsti tak moc, jako když se v instantně vyvolané depresi nechá postava koupat v nepřerušeném záběru. Volá to po umělé pozornosti a celistvost rodinných i životních peripetií se mi rozpadá před očima. (17.12.2018)

„MÁME TĚ RÁDI, CLEO…“ /// Po půlhodině, kdy jsem si asi 3x málem rozsekal hlavu o …(cokoliv), jak nudou přecházela ve spánek, jsem se rozhodl, že požádám Cuaróna, aby přijel za mnou. Posedíme, popijeme a dám mu asi tak … prostě hodně podnětů, aby mohl natočit můj život. Klidně to můžeme spáchat ve španělštině, a nemusí to bejt ani barevně (jestli nechce). Jen budu trvat na tom, aby ten děj měl nějakej děj. Aby tam byl prostor pro emoce nejen v poslední… prostě na závěr. Nevím, jestli o to ocení kritický publikum, včetně Mirky Spáčilový, páč tam asi nebude místo pro psa seroucího v průjezdu, taky služku jsme neměli, takže tam nemusíme dávat pasáže s úklidem (navíc ji nikdo nemůže naštěkat do boudy)… na návštěvě u příbuznejch nám neshořel nikomu nic neříkající (a téměř zbytečnej?) les, doma jsme se smáli, chodili ven… takže pro někoho asi nuda, ale já… Jasně, je to film vo vobyčejnejch věcech. Vo životě „těch druhejch“. A hlavně aby to bylo smutný… Ale já u tohodle nemasturbuju… to snad už je lepší Díra u Hanušovic. Taky píčovina, ale aspoň naše… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Miluju nudu! Navíc mě baví na ni čumět. 2.) Jsem (nebo chcu bejt) filmovej akademik. 3.) Thx za titule “stanbb“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (29.12.2018)

Já jsem tomu filmu nevěřil. Všechna ta "varování" o nejosobnějším filmu Alfonse Cuaróna, srovnáváním s neorealismem, novou vlnou, Fellinim. A skutečně, první hodinu se mi to víceméně potvrdilo. Dlouhé záběry, málo děje, žádná hudba, trochu nuda. Jenže pak jsem se v tom našel. I v takovém filmu Cuarón dokázal nacpat spoustu silných momentů. A Alfonso umí snad nejlépe vzbudit iluzi, že jsem přímo na místě, a to k tomu ani nepotřebuje Lubezkiho. Překvapivě silný zážitek a nečekané překonání prvotní skepse. (25.02.2019)

Roma je hluboce osobním dílem režiséra Alfonsa Cuaróna, jehož struktura a poklidný příběh, který je zde jakoby "mimochodem", nebude pravděpodobně pro každého. Snímek se mimo tyto atributy může pochlubit i skvělými a překvapivě civilními hereckými výkony, jež místy bravurně balancují na úrovni špičkového filmového počinu a dokumentárního díla. Příběhová struktura, u níž jsem na začátku avizoval, že je zde vlastně "jen tak", nemá potřebu něco přikrášlovat, veškeré konfrontace a dramata mají reálné a zcela uvěřitelné podhoubí života jedné rozvrácené mexické rodiny a její služebné – Clei. Režisér je zde jen tedy jakousi mimořádně přidanou hodnotou, jenž zaznamenává nezaznamenané a ukazuje nám to v podání brilantní kamery, která se svou černobílou kompozicí až snově lícuje s dobovým soundtrackem. Za zmínku rovněž stojí fakt, že Alfonso Cuarón se až s neuvěřitelnou citlivostí noří do nitra svých postav, k nimž si již téměř od začátku vypěstujete velmi blízký vztah. Co tedy dodat na závěr? Roma na moderním filmovém poli působí jako blesk z čistého nebe. Už dlouho tady totiž nebylo tak krásné komorní drama, které by mne tak moc chytlo za srdce. A za to patří REŽISÉROVI Alfonsu Cuarónovi velký dík. Skvělá práce! PS: Mám dojem, že jsem právě viděl jednoho z nejžhavějších kandidátů na Oscara v kategorii "Nejlepší film!! „We are alone. No matter what they tell you, we women are always alone.“ (07.01.2019)

Po Potomcích lidí a Gravitaci jsem byla přesvědčená, že Cuarón má velký problém se scénáři, vyprávěcí logikou, přirozeností. Šustilo všechno či bylo konstruované na tezích. Ale protože jsem věděla, že jiné kvality má, cit pro emoce, atmosféru, kameru, vizualitu, a že s kvalitním příběhem (Dickensovy Nadějné vyhlídky) si poradit umí, zadoufala jsem, jestli se v tomhle filmu třeba potká se svým formátem, nenuceně, a byla zvědavá, co z toho vyjde. A ráda uznávám, že mě na celé čáře překvapil, i když mi dlouho - půlku filmu - trvalo, než mi začalo být jasné, že v dobrém. *** Řada věcí ve způsobu vyprávění mě především první půli rozčilovala, drhlo to, neplynulo... výjevy a situace se řadily schematicky, toporně, nevytvářely spojitý proud vyprávění, symboly byly doslovné a otřepané (ptáci v kleci, klecovitý dvorek, dům), nedalo se pochopit, že by jeden pes s věčně prázdnou miskou denně nadělal tolik hoven, černobílost mi připadala umělá, bezdůvodná, zdálo se, že v nativních barvách by všechno bylo přirozenější, žádoucnější... kostrbatost, přitaženost za vlasy, násilnost... a pak na to člověk, ani neví jak a kdy, přistoupí jako na psí hovna, nerozporuje realitu, magickou i v nepochopitelných komplikacích a těžkostech, přijme bez zbytečných tázání úděl, vršení, a celá druhá půlka plyne už sama, byla jsem vtažená... momenty smíchu i ustrnutí fungovaly bez odtažení, přijala jsem ten příběh za svůj jako obě jeho hlavní hrdinky přijaly svoje postavení. A začalo mě to těšit, prožívat s nimi úděl nás, žen, které vždycky na všechno zůstanou samy, prostě proto, že ženy zůstanou, zvládnou to a budou pracovat (=milovat), dokud se budou moci hnout. "Být mrtvá se mi líbí," vzdychne si slastně a vstane k další práci. *** A na konci mi zbyl pocit silného filmu, blízkého, intimního prožitku, a všechna ta vyprávěcí drhnutí a komplikovanosti k němu patřily jako jeho nedílná součást (Jak můj známý případně poznamenal: Drží to pohromadě jako chatrč ve slumu.), jako by odrážely fakt, že v reálném životě také nic nejde snadno, hladce, ideálně a leckdo to až údivně zbytečně a nejapně komplikuje a ani to vždycky nedopadne dobře, ale že pokud to je životní proces zkušenosti, pak člověk zůstane obohacený, silnější, prožitější, vděčnější a víc milující, víc usilující o dobro, umanutě a pokorně dál jako tráva trpělivě prorážející betonem... Nakonec jsem to tedy všechno trpělivě přijala a nechala se obohatit, věčná a chápající a smířená a posílená ženská. *** Prožitek cesty, kterou jsem během snímku urazila díváním se, od počátečního nepohodlí a rozmrzelosti k závěrečnému naprosto ryzímu pocitu obdarování a vděku, že jsem viděla silné, dobré nekompromisní dílo odrážející krutou laskavost a milost neustále drhnoucího žití, je zcela jedinečný. Spjatý právě s tímto filmem a žádným jiným. Nezaměnitelný. A víc ani nejde žádat. *~ (11.02.2019)