Střídavá péče

Z počátku to vypadalo, že role rodičů zůstanou nevyhraněné a divák bude hádat, jestli je matka manipulativní mrcha či otec psychpatický násilník. To mě bavilo. Nicméně tohle vzalo celkem rychle za své a příběh se stal vlastně tuctovým. Na co mohl film sázet především byla tísnivá atmosféra a herecké obsazení, ale nemohu si pomoct, vzdor silnému tématu na mě občas zazívala prázdnota. Celkový dojem napravil až vyhrocený konec, ale i přesto se nemohu ubránit mírnému zklamání. 70% (01.10.2018)

Po rozvodu je rozhodně nejlepší mít děti střídavě v piči, už jen proto, aby bývalým partnerům dočista nejeblo a měli trochu času i na své oblíbené předrozvodové koníčky jako například výherní automaty, závodní alkoholismus, píchání sekretářek / čističů bazénů či ono tolik populární živení nepřekonatelného odporu jeden k druhému. Jen takto lze nastolit dokonalou odlukovou harmonii, ovšem pouze v případě, není-li le papa slizký vyžraný psychopatický žabožroutský debil, který si neuvědomuje, že antikoncepční selhání si pěstujeme na orgány, a nikoliv proto, abychom si to po zapuzení mohli jejich prostřednictvím řádně vyřídit s tou frigidní krávou / tím povislým kokotem, co si lajsli dát se rozvést s takovou superkundou / megaborcem. Orgánovou banku je nutno udržovat v klidu a teple, a ne ji ustavičně vycukávat, protože čím je dárce psychicky stabilnější, tím je játro, ledvina nebo kostní dřeň transplantabilnější a tím ochotněji vás pak někdo v důchodu živí, cévkuje a utírá vám prdel. A pokud si to neuvědomíte, nestřelíte pak toho labilního spratka ani Albáncům na porno, načež vám zbyde jen narušený příživník pro pláč. Docela mile chladná civilní etuda ze života vítačů islámských parazitů, jímž záhy šaría takovéto nemyslitelné historky típne, pizda prostě ve dvojce dostane šutrákem, během pěti minut bude nastolen pravověrný řád a zbytek filmu kamera stráví korektním a bezkonfliktním čuměním do koberečku za řevu muezína. Etuda, jíž kapku chybělo mementní dotažení až k devastujícím následkům chování takového hovada, a které by rozhodně o stupeň zvedla hodnocení lepší střelecká forma na konci. (06.10.2018)

„BOJÍM SE O MÁMU, PROTOŽE JI CHCE UBLÍŽIT. TAK SE TÁTOVÉ NECHOVAJÍ. JSEM RÁD, ŽE SE ROZVÁDĚJÍ. CHCI ZŮSTAT S MÁMOU, ABY NEBYLA SAMA…“ /// Po chvíli musí bejt jasný, že tohle drama, kde se matka s fotrem souděj o smradovu péči, bude mít speciální rozuzlení. Během sledování mě přepadává úzkost a nedovedu si představit, jak se musej cejtit lidi, kterejm se to děje. Na druhou stranu – oslava narozenin je vopruz, ale budiž, prostě ze života rodiny, ve který si všichni za všechno můžou sami (což podtrhávám!). Závěr je silnej, ALE… přestože je to hodně ze života, … dávám 3*. Na víc u mě tenhle bakalářskej příběh nemá. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem píča a rozvádím se. 2.) Je mi jedenáct, máma je píča (fotr kretén) a rozváděj se. 3.) Thx za titule „doummais“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (17.10.2018)

Na malinkatý moment, když se dostaneme na oslavu narozenin, ztrácí film své neskutečné tempo a neuvěřitelnou tenzi. Vypadá to, že Legrand je velikou nadějí francouzského filmu. Má to však háček, svým celovečerním debutem si sám nastavil laťku tak vysoko, že je téměř nemožné ji někdy v budoucnu překonat. (07.10.2019)

Film spíš edukativní nebo dokonce preventivní (jak píše Matty). Protože tuším (bohudík jen teoreticky), co všechno taková situace může obnášet, film mě ujistil ještě o něčem víc, že může být nebezpečná nejen pro dítě, ale i pro rodiče. Soudní rozhodnutí o střídavé péči ohrožuje všechny zúčastněné, všech tří generací. Antoine Besson si spletl cestu jen na jednom rozcestí. Místo, aby v této rodinné půtce přiznal porážku a distancoval se od ní, snažíí se do ní znovu proniknout a domoci se práv, která už dávno nemá. Ale ani zde, zde především, už nelze vstoupit do téže vody. - V mém mládí byly takové děti svěřovány do péče babiček, na ulici s deseti domy, byly takové babičky hned dvě. - A ještě jeden dotaz: Byla to vůbec střídavá péče? Vždyť si ho otec brával jen na víkend. (26.08.2020)