Skleněný

"Glass? Who gives a shit about Glass," prozřetelně zahlásí Bruce Willis v jednom kultovním vánočním filmu. Já bych si ale dovolil nesouhlasit, protože Glass (Skleněný) se sice nikdy nestane všeobecně uznávaným počinem, ovšem z estetického hlediska se jedná o nejpozoruhodnější (anglo)americký film od Niti z přízraků. Přitom důvody, proč završení trilogie (Vyvolený, Rozpolcený, Skleněný) nebude nikdy populární, jsou přesně ty, proč jsou z toho studenti/studentky a absolventi/absolventky film studies skoro nadšeni._____ Populární dílo je podle některých naratologů a kognitivistů definováno jako takové, které uspokojivě odpovídá na položené otázky. Pozoruhodnost Skleněného spočívá první dva akty ve strategii, kdy je jednak divácká pozornost směrována zpět (k Vyvolenému, k Rozpolcenému - včetně flashbacků), jednak se systematicky vypouští dlouhé minuty budované vrcholy scén a na otázky je po jejich položení odpovídáno až po několika desítkách minut (přeživší z Rozpolceného a její osud, "superhrdina" z Vyvoleného a absence jeho ženy). V klasicky odvyprávěném filmu jsou podle některých teoretiků a teoretiček prvky motivovány s ohledem na potřeby vyprávění (tzv. kompozičně) a žánru i obecně konvencí uměleckých děl (tzv. transtextuálně), taktéž s ohledem na oporu ve skutečnosti (tzv. realisticky). Výlučnost Skleněného spočívá v tom, že prvních šedesát pět minut je publikum co do zvyklostí vyprávění frustrováno (titulní postava začne aktivně jednat a promluví po hodině, v osobní linii dalších dvou hlavních postav jsou desítky minut odpovědi odpírány, v pracovní zase potlačovány, potažmo vrcholy scén vypouštěny). Diváctvo by mohlo být aspoň potěšeno upnutím se na konvence spojené s žánrem, a to superhrdinského (Vyvolený) a/či exploatačního (Rozpolcený) bijáku. Na Skleněném je však ozvláštňující to, že dominantně transtextuální prvky z obou předchozích dílů přerámovává jako dominantně realisticky motivované (David nemá vize, nýbrž výborné deduktivní schopnosti, Kevin svede šplhat po zdech a stropech s ohledem na svou rešerši ohledně schopností horolezců apod.)._____ Po sledování značně nekonvenční první poloviny následuje polovina druhá, která záměrně přichází s tím omšelým, když velmi sebeuvědoměle brakuje konvence superhrdinských a útěkářských fláků. Nedopřává však jednoduchá divácká potěšení odvislá od naplňování žánrových postupů, protože publikum je nuceno k několikerému přerámování vnímání: 1.) Přerámování motivací: dominantně realisticky motivované prvky první poloviny se stávají dominantně transtextuálně motivovanými (superhrdina proráží ocel, padouch má nadlidskou sílu). 2.) Přerámování narativní: na místo elips se vše koncentruje do jednoho času a prostoru, kdy se v rychlém sledu zodpovídá velká spousta otázek pro odvedení pozornosti od jedné velké, přičemž dlouho předjímaná a budovaná očekávání jsou systematicky zklamávána (osud tria, místo střetu). 3.) Přerámování žánrové: z cross-overu o showdownu protagonisty a antagonisty se stává origin story. 4.) Přerámování světa příběhu: z civilní a empatické storky o deprivantech se stane část širšího universa. I kdyby byl někdo natolik vstřícný, že přistoupí na takto komplexní myšlenkovou hrou s nutností proměnit vnímání dosud viděného, film mu to neulehčuje značně neklasickými stylistickými postupy. Žádné snadné vedení pozornosti a noření se do (světa) příběhu, nýbrž postupy z předešlých dvou filmů v novém kontextu (snímání za pomocí odrazových ploch a přes různé objekty, obrácená kamera); vnitrozáběrová montáž umísťující atraktivní dění mimo prostor či do nezaostřeného druhého plánu; na sebe pozornost strhávající a z pohroužení se do fikce vytrhávající významotvorná práce s barvami a (de)centralizovaným rozmístěním postav vzhledem k ústřednímu tématu (viz níže); snímání očekávané - do vyprávění začleněné atrakce - střídáním distancovaného rámování v podobě celků a velkých celků s velmi detailními hlediskovými záběry (protagonisty i antagonisty), arytmické narušování vrcholů scén změnou hlediska a (sebe)uvědoměním postavy._____ Všechno to jsou důvody, proč je Skleněný formálně fascinující diváckou výzvou, která je ze všech Shyamalanových děl zdaleka nejkomplexnější. Šestý smysl "jen" chtěl, abychom napodruhé duchařský horor vnímali jako psychologické drama o dvou traumatizovaných mužích. Vyvolený "jen" chtěl, abychom tento comics of remarriage napodruhé chápali jako metafikci o dualismu superhrdinských příběhů. Skleněný vyžaduje, abychom k první cirka hodině přistoupili jako k Vesnici (dekonstrukce vyprávění, která si říkáme, abychom se vypořádali s traumaty ve společnosti), k druhé cirka hodině jako k Ženě ve vodě (rekonstrukce mytických vyprávění, která mají katarzní účinek). Přitom je metafikcí o komiksech jakožto fenoménu/jevu, který má reciproční vliv na jedince i na společnost, přičemž důležité je udržovat určité narativy v chodu. S tím souvisí v interpretacích opomíjený společenský význam, který ze Skleněného činí podobně v dobrém slova smyslu uvědomělé dílo, jakým byla před lety Vesnice i Žena ve vodě. Ústředním tématem je otázka ovládání, z toho vyplývajícího nastolení rovnováhy ve společnosti a potlačení možného chaosu, v čemž sehrávají roli instituce včetně médií. Epilog je pak demokratickým gestem pozitivního aspektu mediální propojenosti a role platforem v sesíťované společnosti - aspektu, který stojí v opozici k tomu negativnímu z úvodních titulků. Who gives a shit about Glass? I do! (21.01.2019) (méně) (více)