Janička

Dvouhodinový "WTF moment," aneb návštěva na vánoční besídce ve francouzském ústavu pro slabomyslné. Jak točit muzikál, když nikdo neumí hrát, tančit, ani zpívat (pravda... zcela jako v nějakém amaterském filmu)? Po třiceti minutách falešného zpívání jakýchsi náboženských písní jsem si myslel, že nepřežiju už ani deset minut, ale pak jsem přijal koncept filmu, a začal se chlámat pokaždé, kdy někdo začal "tančit." V nefestivalovém světě je tento počin slepá větev evoluce, ale festivaloví (nebo festivalovým snímkům uvyklí) diváci k tomuto Dumontovu výlevu budou přívětivější. Zvláště pokud před projekcí také již něco vylívali (do sebe)... (08.10.2017)

Na úrovni studentského filmu by si člověk řekl, že to jsou přece věčně nalitý mláďata a tak si prostě chtěj dělat prdel z normálních lidí. Jenže on to točí už x filmy provažený režisér. Kde nic není, ani smrt nebere. Hrůza všech hrůz. Člověk se modlil, aby do tý malý kurvy uhodil blesk a tím film předčasně ukončil. Ani za mák nerozumím těmto počinům a serou mě ti, kteří se o to snaží a zvyšují hodnocení na úroveň naprosto filmu neodpovídající. Škoda, že nejsem Spáčilová, abych odcházel v půlce představení. Každopádně odpad jako varování dát mohu. (08.10.2017)

Dumont je najväčším zjavom súčasnej kinematografie. Je to ironizovanie a výsmech artu, definitívne rozloženie žánrov a štylistických postupov vytvárajúcich diverzitu v kinematografii dotiahnuté do maxima . Johanka je akýmsi uškŕňajúcim sa Bermudským trojuholníkom, v ktorom miznú všetci zažité filmové poučky a konvencie, tendencie, koncepty, koherencie aj zdravý rozum. Napriek všetkej fantasmagorickosti dokáže občas stále pripomenúť najsilnejšie momenty súčasnej spirituálnej kinematografie (Ben Rivers - Zaklínadlo na odohnanie temnoty, Carlos Reygadas - Post Tenebras Lux) a nemusí to byť vždy iba ironicky. Autorova tretia práca odkláňajúca sa od jeho predošlej poetiky stále nie je na "konečnej". Naďalej prehlbuje svoje (pre publikum) najproblematickejšie aspekty a je nevídane vzrušujúce sledovať jej mätúce kroky. (24.03.2018)

Že je Dumont magor a posouvá hranice „duchovního filmu“ po svém, vím už dlouho. V Janičce se ale definitivně urval z řetězu a natočil duchovní rap-metalový muzikál o nevyrovnané Johance z Arku, kde se v jednom záběru klidně tančí tectonic a zároveň divoce škube slepice. Film oplývá tradičně krásnou kamerou a dokonale podvratným (ne)herectvím, v tomhle případě umocněným absolutně dementní choreografií. Janička je meta-komedie, občas nuda, častokrát je přes čáru, ale miluju ji. (03.08.2017)

Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. Forma tu jen rozsvobozuje a umožňuje uvolnit se k autentickému vnímání a prožití příběhu o pochybách, strachu a přijetí odpovědnosti za svůj život a osud. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kašparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. (Poprvé viděno ve Světozoru, 2017. Podruhé JitkaFest, 2022.) *~ (28.04.2018)