Hello, Dolly!

Dýchavičný muzikál bez tempa, který potvrzuje, že žánru v této podobě na konci šedesátých let odzvonilo. Po plátnech už se dávno proháněli Bezstarostní jezdci, Bonnie a Clyde se nechávali rozstřílet na cucky a romantiku na úrovni předznamenal Absolvent. Topit peníze ve dvouapůlhodinovém eskapistickém tyjátru se neukázalo jako dobrý nápad (na druhou stranu o rok starší Oliver! zahrál na temnější dickensovskou notu a vyšlo mu to). Klady představují Walter Matthau, jehož komediální talent založený na zamračených grimasách a znechuceném odsekávání vět výborně funguje, stejně tak i pingpongové slovní výměny v první půli. Jenže pak se tu vyskytuje zoufale gestikulující, v roli se topící Barbra Streissand, které nevěřím ani její zlaté šaty. Napadá mě kacířská myšlenka, že hrát její roli Jack Lemmon za vynechání zpěvu a křečovitých tanečních výstupů, mohla vzniknout nezapomenutelná komedie. So goodbye, Dolly! (Festival 70 mm filmů Krnov 2013) (15.04.2013)

S trochou kontextu mi Dolly vadí ještě o kus víc. Kelly po Zpívání v dešti experimentoval, ale povedlo se mu to jen teoreticky (uznáním kritiků a porot), ne prakticky (éra muzikálů skončila, lidi nechodili). Nyní, po víc než deseti letech od svého posledního režijního muzikálu, si stýská po atributech žánru, které vedly k jeho konci - okázalé, ale unyle melodramatické náměty, příliš archetypální postavy a neaktuálnost. Vůbec nechápu, co ho k tomu postoji vede, když by bylo logické (nebo alespoň kontinuální), aby měl přesně opačný. Dolly neupírám drajv některých čísel, Matthaua a několik skvělých hlášek. Rozhodně upírám afektovanou Streisandku a náhlý stesk po něčem, co se Kelly na nějaké úrovni pokoušel osobně vymýtit a co vedlo k utlumení žánru - přesvědčení, že má muzikál "nějak" vypadat a nemůže vypadat jinak. Myšlenkově strnulý film, který opěvuje strnulost. Samozřejmě velkoryse a kvalitně provedený, ale těžko se s ním smiřuje. (04.08.2017)

Že byl Gene Kelly perfekcionistický šílenec, to jsem věděl. Ale že byl ještě k tomu megalomanský šílenec, to jsem se dověděl až teď:) Jistě, divadelní předloha byla už tehdy obrovský hit (10 cen Tony, to překonali až Producenti v roce 2001!) a 20th Century Fox nechtěli nechat nic náhodě, ale přesto - filmové muzikály už v té době měly éru své největší slávy za sebou, a tak gigantickou výpravu jako tady jsem v žádném starším filmu podobného ražení neviděl (snad se shodneme, že Vojna A Mír opravdu srovnávat nejde:)). Nejde jen o běžný ruch na ulici New Yorku roku 1890, o skupinová taneční čísla, ale zejména o scénu přehlídky cca v polovině filmu. To Vám prostě MUSÍ spadnout brada. Barbra Streisand zpívá a hraje jako o život, Walter Mathau dohání svým herectvím, co mu schází v hrdle, no a sluší se připomenout, že další hlavní roli má Michael Crawford, pozdější první Fantom Opery;) Marianne McAndrew je rozkošná, další dámy také, a říkáte si, co by vlastně mohlo dopadnout špatně, když kameru, hudbu i scénář mají na starosti ostřílení profesionálové - vycházející navíc ze zmíněné bomby, která srovnala Broadway se zemí. A to je právě kámen úrazu, respektive jablko sváru mezi obdivovateli a haniteli Hello, Dolly! Na příběh se můžete dívat z více úhlů - jako na operetní historku poplatnou původní frašce už z roku 1938, nebo na příběh silné ženské hrdinky, vyzbrojené těžkým arzenálem šarmu, vtipu a vyřídilky. A podobně to platí pro další věci - taneční čísla jsou velkolepá, ale tanečníci se záměrně pohybují v absurdně dětinských a přehnaných pózách, že to místy vypadá jak přenos z výročního plesu Ministerstva švihlé chůze:) Je to obdivuhodné, ale někomu tenhle komický záměr může přijít směšný až odpudivý. Já jsem se po chvíli uvažování přiklonil k obdivu k práci choreografů a řekl si, že to vlastně dokonale pasuje k řachandě a pitvoření, které se v jednotlivých scénách (bez urážky) odehrává. A byť vyústění příběhu je takové trochu WTF, jsem ochoten si říct, že Dolly Leviová byla mistryní v nasazování brouků do hlavy, a koneckonců Efraim Levi musel podle jejího vyprávění být naprosto dokonalý chlap, takže jí prostě přejete, aby jejímu smutku byl konec (a to není spoiler, svoje úmysly Dolly odhaluje už v úvodní scéně;)). Takže i když by film mohl naprosto v pohodě být o dvacet minut kratší (a Zpívání V Dešti bylo kratší skoro o tři čtvrtě hodiny;)), a stejně by byl napěchovaný umem tanečníků, hudebníků i choreografů až až, a na ději by se to nijak nepodepsalo, dám 80%. Ale je to hlavně zásluha Barbry Streisand, která mě dokázala přesvědčit, že by její Dolly mohla dokázat vládnout celému světu, nejen New Yorku nebo Yonkers (BTW to místo fakt existuje, a má dnes asi 200 000 obyvatel:D ). Ale naprosto chápu všechny, kdo tenhle film odmítají jako přeplácanou a příliš dlouhou šaškárnu. (21.06.2020)

Hello Dolly je přestřeleně melodramatický, sentimentální, načinčaný kýč. To v podstatě platí pro většinu slavnějších muzikálů té doby, ale Hello Dolly navíc nemá ani nějak extra zajímavý příběh či sympatické postavy. V podstatě jde jen o to, zda se několik párů dá dohromady, to vše opět natažené na dvě a půl hodiny. Navíc Matthau vypadá otráveně a hraje příšerného bručouna a cukrblikující, afektovaná a přehrávající Streisandová hrající příšerně všetečnou a vlezlou ženskou si mé sympatie taky nezískala. Jejich láska v podstatě neexistuje a není divu, když se ti dva nemohli v reálu vystát. Abych jen nekritizoval, výprava je místy opravdu úchvatná a některé taneční čísla dechberoucí - ať už vystoupení v Central Parku nebo famózní vystoupení číšníků. Titulní písnička je slavná, i když Louis Armstrong se tady jen mihne a zpívají ji jiní. A nakonec ta dvojice příručích a jejich lásky mě byla celkem sympatická, mnohem víc než hlavní pár. Nicméně jsem rád, že v sedmdesátkách tyhle kýčovité muzikály skončily a na jejich místo přišly civilnější věci typu Pomáda nebo Horečka sobotní noci. Hudební/muzikál roku 1969. (21.10.2022)

Hello, Dolly! a Kabaret běžely celkem ve stejnou chvíli v televizi, na oba jsem se podívala a nemůžu se ubránit tomu, abych je mezi sebou neporovnala. Z tohoto "souboje" mi lépe vychází právě tento film. Hello, Dolly! je film docela svěží, barevný, vtipný, plný nadsázky. A musím říct, že takové písničky se mi u něj líbily mnohem více než u již zmiňovaného Kabaretu. Barbra Streisand zpívá dobře, zahrála to také slušně. Pro mě to byl muzikál, jak má být: písničky a příběh, který vás chytne, a také kvalitní provedení. (16.06.2013)