Teheránská tabu

Snímek Teheránská tabu mi učaroval, nejen svou rotoskopií. Nádherná mozaika většinou smutných příběhů obyčejných lidí žijících v jednom z největších asijských velkoměst, často v přehlížené straně společnosti. K tomu uhrančivá íránská hudba a nezaměnistelná atmosféra včetně neoposlouchané perštiny. Ten, kdo by tenhle film chtěl náhodou zneužít pro nějakou islamofobní propagandu, tak si ve skutečnosti natluče čumák, jelikož Češi (a obecně rodilí Evropané) těžko mohou pochopit odlišnou mentalitu, i když v Teheránu žijí lidé se stejnými zájmy a nadějemi jako my. Spíš si o to více važme naší svobody a možností, které mnohdy bohužel opomíjíme. (25.06.2018)

Mozaikovité vyprávění se skládá až příliš pomalu, takže výsledná katarze pro mě nebyla tak silná, přestože se snímek v průběhu rozjede. Během toho se představí několik postav, které se ničím neodlišují a snaží se co nejlépe žít svůj vlastní život. Sice se dopouštějí chyb, ale je to především režim, kvůli kterému se jim nedýchá svobodně. Některá kritika (postavení žen, sexualita) je proti němu namířena přímo a otevřeně, ale objevuje se proti němu také plno skrytých podtextů a scén, které ukazují komplikovanost a rozsáhlost situace, což filmu dodává hloubku. A rotoskopie pro mě byla spíš ozvláštněním, než že by mě vyloženě v táhla. 3,5* (Brno, kino Scala) (28.06.2018)

Bavilo mě to. Tématem je sexuální pokrytectví. Animace umocňuje bezútěšnost, zároveň vláčné tempo pocitově zpomaluje. Teherán vyzařuje pocit pohádkové neskutečnosti. plně opatrných slov a kradmých pohledů. Ve snímku chybí humor. Tabu prožívají jak epizodní postavy, tak hlavně tři mladé ženy. Vidíme jak zákazy vytváří korupci,, vydírání, vzdor a udavačství a připomíná nám to život v Československu před rokem 1989. Hrdinové absurditu přijímají se samozřejmostí. K tomu divák krutost vidí očima malého dítěte, který slyší matku s hrubými zákazníky, pokrytecké poměry u sousedů či domovníkovo týrání koček. (17.09.2018)

Tři ženy ztracené ve velkoměstě, světě mužů a islámských pravidlech. Tři hrdinky řešící každodenně jak přežít v životě, který si nevybraly. Ali Soozandeh se však nesnaží z těchto žen dělat nereálné superpostavy, které jdou až za hranice uvěřitelného a naopak nechává diváka sledovat starosti každodenního významu - jak žít jako svobodná matka, zda lze uniknout z okovů reality manželovy rodiny a jestli je vůbec možné vůbec uniknout z tohoto světa jinak než skokem z nejvyššího patra svého domu. Mužský svět se pak v kontrastu jeví jako mnohem zábavnější a zajímavější, i když i v něm, slovy jednoho z hrdinů, "tě můžou pověsit pro nic za nic". V té vší krutosti však Soozandeh spolu s postavami nachází také střípky humoru, ať už při cestě dvou mladých mediků pro "novou" panenskou blánu, nebo provokativním telefonátu mladému domovníkovi. Ten však také nezůstává bez následků. A právě v tomto jemném humoru uprostřed zvrácenosti společnosti je největší síla jednotlivých hrdinů i filmu samotného. Spolu s tím nepřestává fascinovat rotoskopie, ač se můžeme bavit, jak moc nezbytná konkrétně pro tento film byla. Nakonec tak tedy jediné, co lze snímku vytknout, je zbytečnost snahy dostat postavu malého syna jedné z hrdinek do popředí snímku a snad i určitá přehnanost krutosti dnešního Teheránu. (23.07.2018)

Nechápu, proč jsem zhlédnutí tohohle filmu tak dlouho odkládal. On teda těm, kteří už o Íránu ví něco víc, nic nového neřekne (až teda možná na ten mírně překvapivý přehnaný důraz na byrokracii u nich), ale nemám s tím absolutně žádný problém, když to tak mistrně pracuje s postavami a se všemi nastolenými tématy. Takhle poctivá filmařská a scénáristická práce se v současnosti jen tak nevidí, takže si vážím každého takhle povedeného filmu a o to víc i každého, který to umí dostatečně silně a bez jakéhokoli patosu podat. I přes trochu zvláštní animaci (kterou jsem asi od Sním či bdím už neviděl) mě to naprosto uhranulo už od samého začátku a spolu s hlavními postavami jsem si tak hmatatelně prošel jejich depresivními a složitými životy v současném Íránu, kde se lidská svoboda omezuje opravdu pořádně. A i když tohle (z naprosto pochopitelných důvodů) nevzniklo přímo v Íránu, tak je vidět, že režisér skutečně je z Íránu, těm problémům plně rozumí a hlavně se v něm dá najít i styl íránské kinematografie, ve smyslu toho, že to vypráví o tom samém jako spousta dalších íránských filmů, ale opět naprosto jiným způsobem než všechny ostatní. Za mě tedy naprostá spokojenost, až jsem tomu musel v závěru doma lehce zatleskat :-) Slabých 5* (12.03.2023)