Dobří holubi se vracejí

"Žít jako člověk, chtít lepším být, pracovat pilně, přestat už pít, líbat svou ženu, rodiče ctít, dětem svým příkladem jít. Můj bratře v bílém, pomoz mi žít, pomoz mi hledat, pomoz mi chtít, pomoz mi dávat, pomoz mi brát, pomoz mi zas rovně stát." Ponořit se do myšlenek notorických alkoholiků je jednou z nejtěžších disciplín, zvláště u těch, kteří tomuto mámení nikdy nepodlehli v tak intezivní míře, aby byli schopni důkladně interpretovat jejich pocity i pohnutky. U Ladislava Pecháčka bylo toto poznání o něco snazší díky jeho bývalé profesi; konfrontace se získaným materiálem tu měla nepochybně svůj úkol. Záměr umístit příběh do ponurého areálu barokního zámku, v němž je zřízena protialkoholní léčebna s "avantgardními" metodami, se vyplatil zejména v případě kamery, ale výborně zapadá i do představy bezvýchodného stavu jednotlivých pacientů. Jestliže režisér Dušan Klein hovoří v přiloženém bonusovém komentáři o seskupení tehdejší herecké elity, nelze k tomu dodávat cokoli bližšího. Vedle výborného Milana Kňažka v zajímavě podané roli přemýšlivého idealisty zaujme samozřejmě tyranizující ošetřovatel Rudolfa Hrušínského, ale nezanedbával bych ani pestré složení mužského kolektivu, neboť každý se v léčebně ocitl z různých důvodů. Naprosto výjimečný je výkon Zdeňka Řehoře, u Miroslava Macháčka lze předpokládat trpkou osobní zkušenost, stejně jako u tehdy již zesláblého a nemocí strhaného Vladimíra Menšíka. Nepředstíraná závažnost zvoleného tématu přímo vybízí k zamyšlení nad vlastním životem a tím, že se film neuchyluje k moralizování hledá východisko v názoru, že užívat bychom měli všeho s mírou. Alkoholu i knih. Záleží jen na nás, čemu nakonec propadneme. (28.08.2010)

Hodně podařená a krajně depresivní podívaná. Z obou přiřazených žánrů převládá rozhodně drama, avšak o velmi příjemný a nečekaně vtipný humor zde člověk rovněž nejednou zavadí. Myslím si, že se tento snímek rozhodně může zařadit po bok těch vůbec nejlepších, jaké Československo vyprodukovalo. Celé to bylo skvěle obsazené. Na ústřední postavu jsem si sice musel chvíli zvykat, ale jakmile se poštěstilo, tak mi byl velmi sympatický. Rudolfa Hrušínského jsem vůbec poprvé spatřil v roli maximálně odporného člověka a strašně mě sral, čímž ukázal, jak velký je herec. Opravdu mimořádný snímek s velkým myšlenkovým sdělením. (22.12.2017)

Každá závislost oslabuje. Svoboda je poznaná nutnost.. Smutná studnice životních pravd a někdy relativní nespravedlnosti, která nás provází. Herecky třeskuté, přesto bych vyzvedl Miroslava Macháčka v roli umělce, který se nechtěl omezovat.. Apropo, zlidovělá hymna pacientů léčebny zaujme mimo jiné i souladem střihu a zpívaného textu (pomoz mi dávat, pomoz mi brát).. (02.12.2019)

Přišlo mi to celkem zvláštní s takovými zvláštními dialogy, zvláštní stavbou scén, zvláštními flashbacky a zvláštním řiháním do ucha (snad mě velkej šéf nesmaže za nadměrné používaní slova ,,zvláštní´´ a nebudu muset jet na nějákej kurz slovní zásoby.) Navíc se nejedná o žádnou komedii, místy naopak o celkem solidní psycho. Některé pasáže (košťata) jsou opravdu nepříjemné a na dobu vzniku velmi odvážné. Ale až na postavu pana Hrušinského mě nic moc dvakrát nezaujalo. Je to za dvě a půl, zaokrouhlených na tři. (20.03.2019)

Na české (československé) poměry neskutečně dobře zrežírovaná záležitost. Až se mi nechce věřit, že ten samý člověk diriguje blitkoidní Ulici. Důraz na sugestivní podání odvykačky, s náběhem do psycha, je sice více než klasický, Klein se ale nebál lehké anarchie s kamerou, takže výkvět české herecké společnosti uvidíte z úhlů, z jakých jste je ještě neměli čest spatřit (a to doslova). Klein si zaslouží pochvalu i za vedení herců - hvězda na hvězdě, ale přesto jedna životná role vedle druhé. Skvělý Kńažko a dobrý scénář Pecháčka, jenž se bohužel příliš drží schémat/klišé/pravidel filmů z prostředí psychiatrických léčeben a vězení. Na druhou stranu, asi to v nich probíhá doopravdy dost podobně... (23.11.2006)