Noc požírá svět

Když v dnešní záplavě zombie filmů ještě někdo dokáže přijít s něčím neotřelým, tak to velmi potěší. Přitom stačí spojit zombie film s bezeslovným postapo subžánrem „poslední muž na zemi“, uzavřít hlavního hrdinu do činžáku a sledovat zombie apokalypsu čistě z jeho omezené perspektivy, skrz okno. A jak už to tak u posledních lidí na zemi bývá, postupně se začnou nudit. Hrdina tedy většinu času bojuje spíše s nudou a osamělostí než se zombíky (v jednu chvíli se dokonce snaží spřátelit se svým zombie sousedem). Jsou sice chvíle, kdy už je té nudy až příliš a my se začneme trochu nudit s ním, ale většinu času si budeme užívat osvěžující minimalistický koncept plný neokoukaných nápadů, které v zombie filmech běžně neuvidíme. Už jen samotní zombíci se tu projevují trochu jinak, než jak je známe. Nevydávají totiž žádné zvuky. Jsou naprosto tiší, což je nejen mrazivé, ale zajímavě to i koresponduje s faktem, že jde vlastně z větší části o němý film. (29.06.2018)

Minimalistické jistě, ale artové? Ačkoliv možná už mi není jasné, co je a není artový film. Nicméně ať tak či onak, z mého pohledu se jedná v rámci žánru o svěží vítr a sám jsem byl překvapen, jak mě to bavilo. A to se tu vlastně nedělo nic zvláštního. Pokud jde o útoky zombíků, tak ty byly spíše sporadické a ačkoliv masky byly celkem fajn, nevybočovaly ze standardů. Každopádně ústředním motivem je samotné počínání hlavního hrdiny. Ten se chová naprosto racionálně. Prolézá byty v opuštěném baráku, bere si co se mu hodí a v nezáviděníhodné situaci si snaží najít i nějaký čas na zábavu. Občas samozřejmě propadá malomyslnosti, ale Rocher u toho netlačí na pilu, takže i to působí přirozeně. Prostě když si položíte otázku, co bych v podobné situaci dělal/a, tak tady naleznete odpověď. A to mě bavilo. 75% (17.07.2018)

Existují případy, kdy takto vyprávěný příběh funguje, ale tady to vůbec nefungovalo. Bylo to určitě myšleno dobře, ale myslet je hovno vědět a diváka to spíš nechá chladným a brzo na něco takového zapomene. Nic se tam neděje, celý film je bez pořádného dialogu a ani hlavní hrdina není moc sympatický. (11.02.2019)

„Najhoršie je, že neviem, čo sa im stalo.“ Štvrtá hviezda francúzskemu komornému zombies kúsku o veľa neunikla, ale po skvelej prvej polovici tempo výrazným spôsobom uvädne. Vidno, že tvorcovia nevedeli, akým smerom príbeh nasmerovať. A tak ho nenasmerovali v podstate nijakým. Prvá polovica ma každopádne bavila. Pripomínala interaktívnu počítačovú hru. Hrdina musí prehľadávať veľký činžiak. Poschodie za poschodím. Byt za bytom. V jednom nájde zbrane, v druhom zásobu jedla, v treťom naňho striehne nebezpečenstvo. Ale ako vravím, postupne atmosféra a dobré tempo upadnú a nezachráni ho ani pokus o akčné finále a sympatický „výťahový“ zombie. (19.01.2022)

"Brokovnici nabil, naději si zabil." Trocha té postapo lyriky, jeden výtah s kámošem na nemrtvý pokec a dvě kočky, jedna na ulici olizující krvavé rány zombíků, druhá již zbůhdarma se kazící v pokoji, co víc si může chlap, t.č. stopro single, od postapo života přát? V mrtvém městě, na střeše ztracené v nekonečném moři statisíců dalších placatých střech? Mimochodem, Paříž je dost depresivní a bezútěšně placaté město i normálně (jedna čouhající konstrukce ze stavebnice Merkur to nevytrhne) natož po apokalypse. Chudák Sam měl pech. V pěší road movie The Battery by měl kámoše a volnou krajinu k toulání, v Nadosmrti spolu by sice byl zabedněný v bytě, ale s milující ženou, no a v #Žiju by si po laně posílal balíčky s dívkou odnaproti. Taky si mohl na Roisy koupit letenku do Korei (the train ticket to Pusan includes), aby viděl svět. Sam bohužel skončil v bytě bejvalky (to nechceš), navíc úplně sám v Noci požírající se nudou. Poselství filmu bolestně (ne)jasné. Apokalypsa příjde, bude to opruz a s Alfrédem ve výtahu moc nepokecáme? Výstřel skrz strop, kolem hlavy a skrz dveře. "Jenom tři nábojnice, pro Sama bez samice". (16.02.2023)