Tenkrát v Hollywoodu

V jednotlivostiach lepšie ako v celku. Presvedčivé oživenie konca 60's v spôsobe, ako ani nemuselo toto obdobie naozaj existovať, ale v akom si ho pamätníci, ako vtedy 6-ročný Quentin, chcú pamätať (niečo na spôsob ako si dnes mýtizujeme divoký západ skrz westerny), Caprio/Pitt výborný v tak vzájomnej interakcii ako i v sólo scénach, tradične výborný hudobný doprovod. Čo ovšem u mňa škrípalo bolo to prepájanie filmového/TV priemyslu, ruka v ruke s obdivnou reimagináciou niektorých konkrétnych filmov či seriálov (napr. zasadenie Capriovho Ricka Daltona do seriálu, ktorý je jasnou upomienkou na tento skutočný seriál - Lancer - z ktorého vo Once Upon a Time in Hollywood sú využité aj postavy, ktoré tu stvárňuje Luke Perry či Timothy Olyphant) s reálnymi udalosťami okoloho Mansonovho gangu a tragického osudu Sharon Tate. Samostatne obidve tieto polohy fungujú výborne, vo vzájomnom spojení to preskakovanie nemá tú príznačnú ľahkosť. Vedel by som si predstaviť skôr dva samostatné filmy, jeden ako režisérov loveletter k milovanej fimovej/TV produkcii jeho detských rokov a ku tomu ako kontrast spracovanie hrôzy onej noci v rezidencii Polanského a Tate, kľudne aj v štýle, ktorý je Tarantinovy vlastný. Ale možno práve ten chystaný nový dlhší zostrih, ktorý Tarantino plánuje pred uvedením do distribúcie, tento v mojich očiach zatiaľ neduh porieši spôsobom, že tieto dve polohy filmu budú spolu koexistovať v lepšie fungujúcom celku. Uvidíme v auguste...7/10 (30.05.2019)

Hezká pohádka pro staré lidi, kteří už se bojí opravdových filmů, ale pořád chtějí na něco chodit do kina. Tarantino by mohl být v budoucnu (kdyby neplánoval skončit) takový ekvivalent Woodyho Allena pro svou generaci v poskytování vkusného snobského odreagování. Zde komplexní událost, jíž eskaloval rasizmus šedesátých let (o tom, že Mansonovým motivem bylo rozpoutání rasové války, nepadne ani slovo) transformuje v nostalgický postesk nad ztrátou nevinnosti mainstreamového Hollywoodu - tedy téma, nad kterým každý uroní slzu, ale nikoho nebolí. A jakkoliv zním cynicky, tak jo, je to milá podívaná. A protože z toho necítím snahu být čímkoliv jiným, tak dám klidně i čtyři hvězdy, protože je to úplně jedno. 70 % (14.08.2019)

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes] (24.05.2019)

Asi jako kdybyste pustili Avengers: Endgame někomu, kdo nečetl žádné komiksy a neviděl předchozí marvelovky, a čekali, že ty tři hodiny bude slintat blahem. Tarantino mnohokrát avizoval, že je Tenkrát v Hollywoodu poctou padesátým a šedesátým letům, jíž si víceméně točí pro sám pro sebe. Výsledek ale na tyhle propriety spoléhá do takové míry, že nezbývá moc času na klasickou „tarantinovskou zábavu“, jíž je v těch 162 minutách maximálně půl hodiny. Nechci tím říct, že by to celé nebylo parádně zahrané i natočené, a že jsem si to většinu času neužíval – na to je Quentin až moc zručný a Pitt s DiCapriem si to dávají od začátku do konce. Dvouhodinové čekání na finále ale klidně mohlo být poloviční a nic by se nestalo, což z Tenkrát v Hollywoodu dělá minoritní fan service na jedno podívání. Jako proč ne, starší generace si taky zaslouží svůj nostalgický epos. Trochu sobecky jsem ale od Tarantina čekal mnohem víc! (7/10) (10.08.2019)

Film dlouhý jak reklama na niveu. Nemám nic proti koncepci filmů od Tarantina. Přežiju jeho cynismus za každou cenu, přepálené stopáže, mnohdy absurdně absurdní scény a příběhy, které jsou leckdy až příliš na efekt brakové, nebo alespoň o ničem. Je to totiž natolik dobrý vypravěč a milovník stříbrného plátna, že se mu dá ledacos odpustit. Tady to ale skřípe víc než by bylo záhodno, protože všechny výše zmíněné elementy tu jsou a k tomu se přidává prapodivný hybrid mezi fikcí a realitou, která se týka kontroverzní vraždy Sharon Tate. Šťavnaté finále je tedy filmařsky zábavné, avšak absolutně mimo skutečné dění. Platí však stále to, že Quentin má rád podpultové scénáře a svým postavám umí vdechnout život jako málokdo. DiCaprio i Pitt jsou parádní, leč druhý zmiňovaný má zřejmě nejlepší postavu z celého filmu. Ani to ale nezachrání pocit samoúčelného tlachání, specielně když první skutečně zajímavě aranžovaná scéna je po hodině a půl (!), kdy Pitt zavítá na ranč. (16.08.2019)