Tenkrát v Hollywoodu

8/10. Je to klasický Tarantino... ale v té nejryzejší podobě a daleko méně přístupný, než v minulých letech. Pitt s DiCapriem neskuteční, oba hrají lépe, než za několik posledních let a Tarantino z nich vyšťavil faktický maximum (Bruce Lee vs. Pitt, rozhovor s dětskou hvězdou, přetáčení scén atd atd). Je to oslava filmařství a jedné dané éry, která v sobě měla neskutečné kouzlo a energii. Jen nepočítejte s přesnou historickou tečkou - Tarantino si to udělal po svém a já jsem za to vlastně rád, neboť zbortil divácké očekávání. Jo, spousta scén tu je zbytečná a je to vlastně jen nahlédnutí do života několika postav bez širšího významu a jo, je to v podstatě honění režisérova ega... ale dokud je to takhle fantasticky napsaný, zahraný a natočený, nemám s tím problém. (18.08.2019)

Nemít žádná očekávání a být překvapen, toť univerzální, avšak obtížně dosažitelný klíč k pozitivnímu filmovému zážitku. Tarantino je kultovní pojem, ale pro jednou se vyhnu tematizování jeho osoby a vystříhám se hledání a hodnocení jeho osobního vlivu na film, popř. skrytým odkazům, které jistě zaměstnávají hlavy mnohým otravným rádoby kritikům. Film Tenkrát v Hollywoodu je pro mě až nečekaně chytlavé vykreslení přelomu 60. a 70. let, tedy doby, která mě osobně jinak vůbec nezajímá. V každém momentu a každé irelevantní odbočce jsem se upřímně bavil poutavými dialogy, zajímavými "zbytečnostmi" a subtilním vtipem brilantního filmového vyprávění, jakož na druhé straně i velmi reálnými a silnými emocemi ústředních postav. Dvě a půl hodiny uteklo jako voda a já bych si přál zůstat v tomto barvitě vykresleném, hřejivém světě ještě o malinko déle. Tenkrát v Hollywoodu je zářný příklad toho, že než mít co vyprávět, je důležitější umět vyprávět. A herecký koncert Brada Pitta a v závěsu i DiCapria je pak hoden samostatného potlesku... 9/10 (13.09.2019)

Ultrapohodové filmařské retro s prosluněnou atmosférou osudového léta 1969, jehož fiktivní i reálné postavy pomalu, ale zábavně kráčí k jedné temné noci, která otřásla Hollywoodem, Amerikou a symbolicky ukončila květinová šedesátá. Určitě si o ní před kinem přečtěte základní fakta, jinak nedáte finále filmu, které jsem odhadl dopředu a měl z něj příjemně smíšené pocity. A DiCaprio a Pitt mají skvěle napsané postavy a válejí. (26.08.2019)

Hezká pohádka pro staré lidi, kteří už se bojí opravdových filmů, ale pořád chtějí na něco chodit do kina. Tarantino by mohl být v budoucnu (kdyby neplánoval skončit) takový ekvivalent Woodyho Allena pro svou generaci v poskytování vkusného snobského odreagování. Zde komplexní událost, jíž eskaloval rasizmus šedesátých let (o tom, že Mansonovým motivem bylo rozpoutání rasové války, nepadne ani slovo) transformuje v nostalgický postesk nad ztrátou nevinnosti mainstreamového Hollywoodu - tedy téma, nad kterým každý uroní slzu, ale nikoho nebolí. A jakkoliv zním cynicky, tak jo, je to milá podívaná. A protože z toho necítím snahu být čímkoliv jiným, tak dám klidně i čtyři hvězdy, protože je to úplně jedno. 70 % (14.08.2019)

Asi jako kdybyste pustili Avengers: Endgame někomu, kdo nečetl žádné komiksy a neviděl předchozí marvelovky, a čekali, že ty tři hodiny bude slintat blahem. Tarantino mnohokrát avizoval, že je Tenkrát v Hollywoodu poctou padesátým a šedesátým letům, jíž si víceméně točí pro sám pro sebe. Výsledek ale na tyhle propriety spoléhá do takové míry, že nezbývá moc času na klasickou „tarantinovskou zábavu“, jíž je v těch 162 minutách maximálně půl hodiny. Nechci tím říct, že by to celé nebylo parádně zahrané i natočené, a že jsem si to většinu času neužíval – na to je Quentin až moc zručný a Pitt s DiCapriem si to dávají od začátku do konce. Dvouhodinové čekání na finále ale klidně mohlo být poloviční a nic by se nestalo, což z Tenkrát v Hollywoodu dělá minoritní fan service na jedno podívání. Jako proč ne, starší generace si taky zaslouží svůj nostalgický epos. Trochu sobecky jsem ale od Tarantina čekal mnohem víc! (7/10) (10.08.2019)