Tenkrát v Hollywoodu

Obšírněji k TENKRÁT V HOLLYWOODU (dále jen TvH). Kdo chce krátkou verzi komentáře, tak: věta z konce HANEBNÝCH PANCHARTŮ ("I think this just be my masterpiece!") mohla zaznít i v závěru 9. Tarantinova snímku, který pro mě nebude tím nejcinefilnějším (PANCHARTI) ani nejoblíbenějším (JACKIE BROWNOVÁ), nýbrž nejsofistikovanějším. Pokud bych měl psát kritiku či tematický text, nazval bych to superčtenářsky přívětivě jako "Oddalované zakončení, tenze a aliterace". Míněno je tím to, že (poznámky, zatím po jedné projekci):__________ 1.) Tarantinova poetika spočívá v oddalování, vyplňování toho žánrového a vyprávění posouvajícího odbočkami a zdánlivými nadbytečnostmi (gangsteři si povídají o běžných věcech, pomsta je klikatá a plná nečekaného, za druhé světové se dbá na přípravu a pití/jezení, před záchranou milované z otroctví je nezbytné si vydělat a přijít s komplikovaným plánem, o své falešné identitě musí osmička druhé ukecat), které jsou tentokrát zužitkovány až po hodině (např. agent, znalost lidí z ranče) či dvou (např. krmení psa, komentář k super/hrdinství a proměně ze záporáka na klaďase). TvH je v tomto mistrovské: flashbacky, fokalizované sekvence, flashbacky ve flashbacích, pasáže s prolukami a s přechody z jednoho bodu do druhého - a v těchto redundantní prvky na rituály společenské (společné sledování, pokec s novými lidmi) a kinematografické (zakládání pásu do promítačky, způsob natáčení, podmínky a jednání během sledování, příprava na sdílený zážitek)._____ Oddalování, roztahování a nadbytečné by bylo manýrou, kdyby nevedlo k požadované emocionální reakci vycházející z pnutí, jenže: TvH staví nejenom na pnutí spočívajícím ve znalostech událostí oné osudné noci (před ní i třeba v použité hudbě, kdo jí produkoval a s kým se znal), a tudíž jako vždy u Tarantina k oddalování propuknutí v násilí, ale i v tenzi na dalších rovinách snímku jako celkového systému.__________ 2.) Tenze žánrová: jde o western, ve kterém westernový hrdina (a jeho kaskadér) čelí zastaralosti, jenže v Hollywoodu roku 1969, kde na místo silnic a aut novou dobu značí hudba z rádií, nápisy uváděných titulů, způsob nasazení i recepce (a kontextová znalost je nezbytná pro pochopení tematické roviny, jinak to je jako sledovat western a nevědět, že stavba železnic a auta značí příchod nové doby). Zároveň jde o metafikci, jenže nepracující se zažitými vzorci (vzestupu a pádu, vzestupu na úkor jiné a odchodu, postupného pádu s definitivním koncem). Plus jde o generační záležitost, ve kterém na konec nejde o střet dvou generací, nýbrž ideologií - a vtip je v tom, že...__________ 3.) Tenze formy: western, užívající řadu postupů westernů televizních a klasických filmových, je zároveň (!) natočen jako flák novovlný (víc teda Lelouch než Godard, páč retro a vztahy, poflakování se s postavami) a novo(novo)hollywoodský (rozvolňování vyprávění, střídání hledisek, sebeuvědomělost vyobrazovaného, hudba a média jako způsob vztahování se postav ke světu příběhu a definování světa příběhu podle médií, tříštění kontinuity poskočnými a ostrými střihy, černým obrazem, dialogovými háčky vedoucími nejdřív k odbočce, zvukovými můstky náhle utnutými...). Pnutí je očividné i v konkrétních volbách souvisejících se stylem: od montáží, které srovnávají vycházející a upadající hvězdu, přes práci s více plány a předkamerovým prostorem, kdy před postradatelným hercem je billboard či plakát upomínající na dobu jeho hvězdnosti, až třeba k hudbě, která pro mužskou dvojku znamená nástup nové generace a kontrakultury, zatímco pro ženskou začínající hvězdu může konotovat hrozbu smrti, jelikož poslouchaná píseň byla produkována tím, koho chtěl Manson původně zabít._____ 4.) Tenze vyprávění, které není síťové (byť postupy využívá: členění do bloků, směřování ke zlomové historické události jako úběžníku, média provazující oddělené linie), ani jenom nestřídá tři hlediska, nýbrž je založeno na aliteraci. (Aliterace je původně literární figura, kdy se opakují stejné hlásky/skupiny hlásek). Jasně, mohlo by se psát o tom, jak nápaditě se pracuje s tzv. paralelní narací založenou na dvoukolejné cestě dvou postav (a tím, že jedna postava jsou tentokrát dvě), ale to by vyžadovalo přílišné prozrazování.__________ Aliterace: 3 dny, 3 postavy, 3 variace téhož (navracející se krmení, navracející se hrozba Mansonovy "rodiny", navracející se společné sledování...; zkoušení si role před natáčením, její mrvení při natáčení; kupování knihy zfilmované manželem, ale s jinou herečkou, a čtení knihy hercem, jehož úpadek motivy paperbackového pulpu reflektují; natáčení televizního westernu v roli padoucha unášejícího dívku, návštěva westernového ranče s konfrontací se skutečnými padouchy...). To dosvědčuje, že TvH fakt není ani epizodický, ani nostalgický počin - a kdo to tvrdí, je egomaniak, který svými projekcemi znásilňuje audiovizuální dílo, jemuž nerozumí a nikdy neporozumí. Například celý druhý den je poučenou disputací nad různými podobami kinematografického aparátu/dispozitivu (tj. samotné filmové produkce, projekce, instituce, propagace, sociálních a psychologických vlivů). Směřuje se ke spojení klasického a postklasického otevřením vrat a splynutím postupů (westernové i altmanovské záběry na lidi z nadhledu a zpoza domů). Média jsou u Tarantina sociální lubrikant.__________ 5.) Nevede to k happy endu, protože navzdory tvrzení ostatních tentokrát nejde o revizonistické dílo. Nic se - s ohledem na skutečnou historii - NEPŘEPISUJE, jelikož se VPISUJE, což je odlišná textuální praktika: žádná změna, leda oddálení, žádná tvorba vlastních děl (PANCHARTI) či kritika někdejších (DJANGO), jenom začlenění existujícího do nového kontextu (Rick v několika snímcích a seriálech). (Pokud se něco přepisuje, tak žánry a očekávání s nimi spojené, protože takto metafikce, např. ZRODILA SE HVĚZDA, postklasické westerny, např. DIVOKÁ BANDA a BUTCH CASSIDY A SUNDANCE KID, nekončí.) Stejně se pracuje s řadou intertextuálních odkazů, u nichž nejde o to znát pouze "je" (zápletku, tvůrce, motivy, témata, hudbu, typy postav, konkrétní scény apod.), jako tomu bylo u Tarantina dřív, ale celý kontext (vzniku, uvádění, propagace), protože ten tvoří velmi komplexní komentář o Hollywoodu jakožto toho, z čeho vycházejí obrazy - jaké, jak vznikají, jak jsou prezentovány, jak jsou přijímány, jakou mají moc ve vztahu ke skutečnosti._____ TvH není cinefilní oslava (fiktivní tvorba přepisující skutečnou historii v PANCHARTECH) ani polemika pro poučené (DJANGO vymezující se vůči určitému typu reprezentace minorit napříč audiovizí) anebo hra s audiovizuální minulostí referující na konec ke skutečnosti (OSM HROZNÝCH), ale po jackiebrownovsku melancholickým rozjímáním. Ne nad možností druhé šance, ale nad obrazy, jejichž způsob projekce mizí (35mm, 16mm), nad hrdiny, kteří se musí transformovat na superhrdiny (závěr), nad mýty, které továrny na sny o sobě vytváří - a k nimž patří i smrt, jak dokládá první obraz Mansonovic bandy, která přechází před billboardem s Jamesem Deanem. Docela příznačně jsem melancholické dílo o smrti obrazů (obrazů-mýtu: postav, místa, doby) viděl v multiplexu, kde digitální projekce měla prvních cca deset minut rozpixelovaný obraz, než to někdo zastavil a půlhodinu řešil. Pokud TvH tzv. o něčem "je" (pojednává), tak leda o tom, že konec lze pouze oddálit, protože ten skutečný je nevyhnutelný, kinematografie svou fabulací může leda - přiznaně, viz název až v závěru, zvolená nediegetická hudba - chlácholit. Žádné smutnění, naopak vědomí pomíjivosti a konečnosti, smrti. (15.08.2019) (méně) (více)