Tenkrát v Hollywoodu

QT dovršil svou lásku k filmům a dělaní filmů. Tolik odkazů na filmy, na postavy, hrátek se scénama, dobových filmových plakátů jsem nikdy nikde neviděl a přiznejme si, je jeden člověk, který má tolik znalostí o filmech, že si může dovolit natočit film, který ve svý podstatě je dlouhou dobu o ničem a přesto strašně moc baví, a tím je Mr. Tarantino. Z celé té hollywodské zakulisárny jde upřimná láska k filmovému řemeslu, nikam nespěchající pohodový příběh nechává rozehrávat charaktery hlavních postav, které hrají dva velesympatáci Leo a Brad. Leo dostal ve filmu více scén, kde může ukázat svůj jedinečný herecký talent (Odhozená holčička, monolog v přívěsu ) . Brad zase dostal postavu, která nemůže být nesympatická, filmem se vlastně proexistuje, ale takový pohodový týpek se sklonem k chlastu a tvrdé ráně pěstí opravdu za tu dobu přilne k srdci. Velmi oceňuji scénu ve westernovém městečku Brad + hippies, kdy si QT z nás diváků vysloveně udělal prdel, ale naprosto dokonalou a k tomu mu stačila jen změna hudby, pár zaběrů kamery, a několik pohledů, skvělé pane QT. Film nemá takovou slovní sebeonanii jako jsme o QT zvyklí, ale o to víc si člověk všimá všemožných detailů, zábavných střhů (krmení psa ) . Za mě je tohle neskutečně přijemná retro pohoda s filmovým srdcem, dvěma sympaťáky a ultra sexy Margot Robie. (09.08.2019)

Rozhodně patří mezi horší Tarantinovi filmy. Film by to byl dobrý ale 2 hodiny 40 minut, kde se většinou ani neděje nic zajímavého? Hvězdou filmu byl Brat Pitt který si vybral veškeré zajímavé scény. Dicaprio nebyl špatný, ale zpravidla nudil. Margot byla vedlejší postavou ve filmu o ni a všechny scény s ní nebyly pro děj skoro vůbec důležité. (15.08.2019)

Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... (01.10.2019)

Fakt bacha na trolly - je to milá a zábavná čekačka na báječné finále, o kterém nechcete předem nic vědět. Zábavná duem diváckých miláčků, kteří si delikátně užívají každou scénu/gesto (Brad má nakonec lepší roli než Leo), a milá prostředím filmařiny a vystižením barevně pozitivních, bezstarostných šedesátek v LA. Margot jako Sharon Tate je ultimátní blonďatý anděl, vyvážený kontrast k vybraným hipisáčkám z Mansonsova gangu. Ty jsou naopak vyobrazeny jako nejhorší sebranka a adekvátně se k nim přistupuje (bravo Quentinovi za odvážný, svěží vánek nekorektnosti v této fucked up #MeeToo době). V dialozích i významu jednotlivých scén z westernů Ricka Daltona (Leova postava) v kontextu k filmu jako celku ale působí Tarantinova kreativita trochu unaveně. Asi jako cameo Franca Nera v Djangovi - příjemmné svojí přítomností, ale dialogově bylo nejslabší, chce se říct až bezpointovou scénou filmu. Většina z nás má za Tarantinovo mistrovské dílo z poslední dekády buď Bastardy, nebo Djanga (můj případ). Tak až takový majstrštyk od Tenkrát v Hollywoodu nečekejte. Kvalitativně je to spíše Osm hrozných v obrácené, božsky odlehčené náladě. A s BÁJEČNÝM finále. [Cannes] (24.05.2019)

Jakožto zdejší hororový expert bych s tarantinovkou za normálních okolností neztrácel čas, ale oprávněně jsem očekával, že se Mansonova rodina nebude muset za učinkování ve snímku stydět a Tarantino konečně zabrnká na temnější strunu. Jenže již po pár minutách začne divák hledat východ z kinosálu v domnění, že omylem zavítal na nějaký experimentální film s velmi vágně naznačenou narativní strukturou. Jakoby Tarantino zcela rezignoval na práci s příběhem, jen aby nás mohl na maximálním prostoru ohromovat svou znalostí filmové historie. Jednoznačně nejhůře zde dopadla postava Sharon Tate, jež byla takříkajíc vyhozena ze svého vlastního filmu a de facto redukována na jednorozměrný sexuální objekt bez jakékoliv vnitřní hloubky. Z téměř tříhodinové letargie mě dokázal vytrhnout pouze krátký atmosférický záblesk na Spahnově ranči. Jinak Tarantino bohužel zpackal všechno, na co sáhl. Závěrečné hrátky s očekáváním diváků navíc pozbývají smyslu, jelikož akorát necitlivě trivializují tragédii, se kterou se Roman Polanski i po 50 letech stále obtížně vypořádává. Snímek Once Upon a Time in Hollywood si objektivně vzato nezaslouží nic jiného než odpad, přestože nepochybuji o tom, že místní plebs tyto nové šaty císaře Tarantina znovu nekriticky vynese až do nebes. (09.08.2019)