Ad Astra

Coppolova Apokalypsa ve sci-fi krustě. Stejná struktura i styčné body. Grayova pocta mistrovi. Stejně jako Conradova knižní předloha jde o příběh o lidské podstatě a naší roli v prostředí, ve kterém se pohybujeme. Vyznění není stejné, ale nevadí. Cesta k otci jako taková je mnohem důležitější než cíl. Nechybí silné akční scény a Hoyte van Hoytema se znovu překonává. Vizuálně jde o pastvu pro oči. Pittův voiceover jako průvodce psychickým stavem stoického kliďase, který nemá rád lidi funguje výborně. Stejně jako tajemstvím opředená otcovská figura ztvárněná Tommy Lee Jonesem. Univerzalita příběhu o samotě je umocněna vesmírnou prázdnotou. Fyzika zde není tak důležitá. Přes všechnu tu velkolepost je to strašně komorní. Meditativní majstrštyk, který není pro každého, ale málokdo odejde zcela nespokojen. (19.09.2019)

Ty jo, moje 3700 recenze... Celkem mazec, ale jedeme dál !  :-)  ---- Tak já honím Johna Seeda ve FC se sapíkem po celé Motaně, likviduju tu jeho šílenou rodinku i sjetý příslušníky té jeho sekty blaženosti a pak zjistím, že je za sklem nahrávacího studia na Marsu :-). Tak to jo!!! Mimochodem mne pobavily ty Mars maskáče US. Army barvy oranžovo-hnědé :-). Nu co dodat... Když dva dělají totéž není to totéž, respektive když dva tvoří digitální svět u pícíčka není to totéž. Narážím na mnou předchozí viděný čajna  film, který byl také samý digitální efekt, ale bez valného efektu... Mně tahle one man show Pitta sedla, byť jsem tedy na konci čekal větší zvrat. Ale jak zpívá Mňága - I cesta může být cíl. Někdy musítem  straaašně daleko aby vám došlo, že ve skutečnosti nejste samotáři ač si to myslíte. Vzpomněl jsem na podobně laděný Solaris (2002). Strašně moc mi k nádherným obrazům vesmíru sedla hudba. Moc mi to připomnělo soundtrack ve hře Deliver Us The Moon, která měla moc podobnou atmošku. Jsem rád, že jsem zase po nějaké době viděl pořádnější sci-fi a navíc se tam mihnuli mí oblíbenci Tommy Lee a Donald. Teda jsou to už kmeti, ten čas je hrozná sketa. Ženy stárnou, muži zrají říká se laškovně, ale oba zestárli hrozně... Za chvilku přestanou točit a kdo přijde po nich? I Brad už má pár vrásek, kde jen je ta mladá smrt v Seznamte se Joe Black... Ale tak to prostě je. Dávám za 4 hladový paviány ! * * * * (08.08.2021)

Od snímku 2001: Vesmírná odysea se cesty vesmírem nijak výrazně vizuálně nezměnily, na druhou stranu při sledování jsem měl pocit, jako bych se díval na dokumentární film, tak civilně působí. Hledání mimozemských civilizací otcem se ukáže pro syna jako hledání smyslu života. Co s těmi úžasnými a dech beroucími světy v hlubokém vesmíru, když na nich zřejmě chybí láska a sny, city a naděje, život a... ? Jednu chvíli jsem čekal, že se vesmírné filozofování zvrtne kamsi směrem k Propasti (1989) nebo Armageddonu, což se nakonec nestalo. Na jednu stranu jsem spokojen, na druhou bych konec býval raději viděl úplně jinak. Akční scény byly příjemným osvěžením, ať už piráti, nebo šílený op, byť celkovému vyznění nijak nepomohly, a tudíž by se bez nich film obešel. Kritika vědeckých a armádních společností a organizací, jdoucích přes mrtvoly, je i nadále žádoucí, protože to není sci-fi, nýbrž skutečnost. Z technického hlediska by mě zajímalo, jak lze řízeně plachtit vesmírem a bez vychýlení či zbrzdění překonat pás asteroidů, ale předpokládám, že tvůrci měli odborné poradce. (29.12.2019)

Oho, nakonec ano.*** Je to sice na dvě astry nejvýš, za tu deklamativní a deklarativní doslovnost, plakátovou zploštělost, aby sdělení pochopili i doma, ale o to je to vlastně přiléhavější facka: film, co se střílí do obou nohou tím, že jak reflektuje lidstvo v jeho úpadku a lidi v jejich sobeckém, nekurážném skrývání se před vzájemnou i společnou odpovědností, v jejich utíkání před překážkami (per aspera se do názvu ani nedostalo a zbytek úsloví divákům pro jistotu předem přeložili) do vzdálených snů, v jejich schopnosti donekonečna unikat před vlastní situací doma třeba až do hlubin vesmíru, na nekončící mise, musel být natočen naprosto polopaticky, aby se jeho kritickému sdělení uniknout nedalo. Ray Bradbury i Stanislav Lem už jsou dnes očividně příliš složití. *** A když si tohle uvědomíme, je to najednou svěží, hezká a srdce svírající podívaná, existenciální báseň o prozření člověka tváří v tvář chladné prázdnotě, o zrození lidskosti v syrovém vanu daleko od lidí, o přechodovém rituálu lehkomyslného zabloudilce v lidského syna. A tak se skláním a zahozené tři astry do kytice přidávám (i když nepředstírám, že bych skutečně věřila, že režisér byl tentokrát tak geniální, a ne tak nešikovný). *~ (28.12.2020)

Psychologický rozbor mysle astronauta, který nemá vyspořádanej vztah s mrtvým (?) otcem. Žádný sci-fi biják, ale chytře napsaná, sebereflexní monologová spověď Pittovy postavy o vnitřních pochybách nad smyslem absolutní oddanosti práci za cenu odklonění se od cesty, kterou člověka směruje jeho srdce. Cestování vesmírem, i když hezky víceúrovňově pojaté, to celé “pouze” vizuálně zatraktivňuje a dodává tomu kouzelný filozofický rozměr. Finále může skalní sci-fisty, čekající velké věci, dokonce trochu sklamat. Blízký bratříček Chazellova First Mana, který byl ale emocionálnější a křehčejší. (13.09.2019)