Ad Astra

Sci-fi je rozmanitý filmový žánr. Rozmanitý filmový žánr, který má neomezené možnosti, může se vydat jakýmkoliv směrem a především může dodat skvělý filmový zážitek. Chce to ale nosný námět, následně fungující scénář, následně schopného tvůrce a následně i parádního protagonistu. Sci-fi navíc může být velkolepé a megalomanské, zároveň je tu ale cesta sci-fi, které bude spíše bez akce, více sázet na psychologii a inteligenci diváka a zároveň se pokusí prodat zajímavou myšlenku. A pak je tu ještě pár sci-fi, které dokážou být velké, drahé a megalomanské a zároveň být chytré. A to je ideální přirovnání k Ad Astra. Režisér James Gray mě se svým Ztraceným městem Z 2 roky nazpátek zklamal, i přesto jsem ale jeho novému filmu opatrně věřil. Zvláště když se kolem něj začali motat herci jako Brad Pitt nebo Tommy Lee Jones. Hned po trailerech jsem poté mohl slovo opatrně škrtnout a začít se vážně těšit na to až zase jednou snad dorazí sci-fi pecka, která bude šlapat ve šlépějích Gravitace nebo Interstellaru nebo snad alespoň ve stopách Marťana nebo Příchozích. A ve finále je Ad Astra vážně povedený filmový sci-fi zážitek. Dá se spekulovat o tom jak moc skvělý je a jestli by přece nepotřeboval ještě něco navíc, rozhodně se ale Ad Astra povedla. Především se musí ocenit fakt, že trailerová kampaň tak trochu táhla za nos. Trailery sázeli především na obrovskou osudovou sci-fi kde se bude bojovat o osud planety Země a bude lítat jedna akční sekvence za druhou. A neříkám, že by nešlo o osud Země nebo, že by film nebyl akční, spíše než o velkou akční sci-fi jde o pohled do nitra jednoho astronauta, který musí kráčet v otcových stopách, bojovat se svými démony a svého otce možná po letech potkat. A jen tak mimochodem také zachránit svět! Ad Astra je vlastně skoro 2 hodiny strávený čas s deprimovaným hlavním hrdinou. Svůj život bere jako jedno velké selhání, je rozvedený a bezdětný, otce od 16 let neviděl a po jeho odletu do vesmíru se musel starat o svou nemocnou matku.... Roy McBride to skutečně neměl v životě snadné a rozhodně se tak dá pochopit, že to není tak úplně pozitivní člověk. Roy McBride potřeboval skvělého hereckého představitele a naštěstí ho dostal- Brada Pitta! Brad Pitt už se letos neskutečně předvedl v Tenkrát v Hollywoodu a i v Ad Astře ukazuje, že je pořád jedním z nejlepších herců současnosti a na to aby herectví opravdu omezil nebo dokonce rovnou zarazil by byla škoda. Pitt totiž v AA předvádí pravděpodobně jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů v kariéře a ukazuje, že by ještě mohl v následujících letech předvést coby herec další velké věci. Tak snad to ještě není definitivní..... Kromě Pitta má ale film ještě jednu hlavní postavu- Vizuál! Ad Astra vypadá nádherně a to zrovna nemusíme být ani ve vesmíru. Ale samosebou hned jak jsme ve vesmíru vypadá to náramně. Neskutečně nádherný barvy a především boží kamera Hoyty van Hoytemy! Hoytema, kameraman filmů jako Interstellar, Spectre nebo Dunkerk se opravdu stává jedním z mých současně nejoblíbenějších kameramanů, dokáže totiž obrazem prodat nejen epické a obří scény, ale zároveň ty menší/komorní. Už jenom chůze kolem chodeb vypadá v Hoytemově podání nádherně a to už něco znamená. Hoytema si určitě dojde minimálně pro nominaci na Oscara. Především je tak trochu naznačena ona budoucnost a fungování 22. století a možná trochu zamrzí, že tvůrci nepřišli s více nálady a větším představením budoucího světa. Chápu, že na to nebyl při zápletce úplně čas, je ale škoda když se fungování světa budoucího naznačí a následně z toho nic není. Už ale nápad, že je z Měsíce takové vesmírné letovisko (kde navíc existujou vesmírní piráti) je hodně fajn. Ad Astra má i hezkej soundtrack od Maxe Richtera. Asi bych si ho nepouštěl v rámci soundtracku a jednoduše mě nechytl zase tak tolik, v rámci atmosféry a budování Ad Astry ale funguje a poslouchá se vlastně celkem hezky. Jenom to prostě nejsou ,,Zimmermriavky". Ve finále jsem byl pak už jen zvědavý jakou dohru bude mít celý vztah mezi Royem a jeho otcem, kterého 30 let neviděl. A byl jsem spokojen! Vlastně jsem nečekal žádné jiné vyvrcholení, i tak jsem byl ale v rámci možností překvapen jak moc povedenou dohru ten vztah odloučeného syna s otcem má. Především ona tečka je hodně povedená a funguje. A Tommy Lee Jones si to ve finále fakt strašně dává! Ve finále jsem jen nepochopil proč v půlce filmu bylo naznačeno, že je firma AVPV, která zaměstnala oba McBrideovi tak trochu podlá a nekalá když je následně celá tahle menší zápletka hned po pár minutách smazána a následně se opět pracuje s čistým štítem. Zároveň bych byl možná i radši kdyby byl film delší a trochu více bych se podíval do duše Roye. I takhle to stačilo a fungovalo to, rozhodně by ale stálo za to dostat se do nitra Royovy duše ještě trochu víc. A to nejen díky skvělýmu Pittovi. Jeho vnitřní monology jsou jinak ve scénáři jedny z nejlepších nápadů a i když chápu proč někomu ve finále vadili, právě ony cestu do hlubin astronautovy duše aplikují ještě o poznání lépe. Ve finále zase jednou chytrá, povedeně napsaná, poctivě natočená a celkově povedená sci-fi. S perfektním Pittem, kamerovým božanem Hoytemou a krásou samotného vesmíru. Jsme ve vesmíru skutečně sami? Těžko říct, Ad Astra si s touhle věčnou otázkou pohrává hodně povedeně. Možná tolik nepředstavila náčrtlý svět a občas nahodila téma, které nikam nevedlo, pořád to ale stálo za to. Jen čas ukáže jestli se podobně ambiciózních sci-fi v dohledné době dočkáme více něco méně, talentovaní tvůrci s jasnou vizí by ale snad měli peníze bez problémů dostat. Aby pak mohli vznikat filmy jako Ad Astra. A jinak práce se zvukem... To se nedá popsat- To se musí slyšet! Viděno v kině: 2x (19.09.2019) (méně) (více)

Gray dál rozvíjí téma nefungující komunikace mezi členy nejužší rodiny. Dialog nejsou schopni navázat kvůli unikání do vlastních světů a setrvávání u zažitých modelů bytí. Přestože Gray zůstává tematicky a stylisticky konzistentní, jeho záběr je film od filmu ambicióznější a zároveň s ním roste posedlost hrdinů. Dálka, kterou museli ve snaze najít společnou řeč překonat, byla dřív nepřekonatelná pouze v přeneseném smyslu. V Ad Astra jsou vzdálenosti mezi hrdiny opravdu astronomické. Došlo tím k zesílení stěžejní myšlenky Grayovy filmografie – bez ohledu na to, jak daleko budeme cestovat, místo, které dá naší existenci smysl, bude vždy na dosah.___Opakující se výhrady vůči Grayově novince mají paradoxní povahu. Kritici filmu vyčítají, že u nich pro svou monotónnost a těžkopádnost nevyvolal silnější emocionální odezvu, a současně jej označují za příliš doslovný, příliš jasně čitelný a ve svém sdělení banální. Jako by jim unikalo, že napětí mezi emocionální distancí na jedné straně a snahou o co největší sdílnost na straně druhé je hnacím motorem a stěžejním ozvláštňujícím prvkem. Tato podvojnost se odráží již v úvodní akční scéně. Dojem závratě vyvolávaný pohledem na padající tělo a hlediskovými záběry kontrastuje s ledovým klidem McBridea, který svému velení věcně oznamuje, jak hodlá situaci řešit. Fakt, že na smrtelně nebezpečnou situaci reaguje, jako by neměl co ztratit, vystihuje hlavního hrdinu poměrně přesně. ___ Pochybnosti, pod jejichž vlivem se hrdina odklání od stanoveného cíle mise, zrcadlí svými slovy, činy a mimikou nejdřív vedlejší postavy, později také Royův voice-over. Spektakulární výprava za poznáním se zvolna mění v komorní rodinnou terapii. Od akce se film stále výrazněji odklání k introspekci, od celků k detailům. Tento stylistický vývoj odpovídá rostoucí skepsi, s jakou Ad Astra rámuje heroické skutky. Hrdinství konané jen pro uspokojení vlastního ega, případně jako forma útěku před naplňováním naoko banálních závazků partnerského života, je perspektivou filmu cestou k osamělosti a sociální izolaci. Během odysey hlavního hrdiny bezdůvodně umírají lidé i zvířata a hlavním přínosem Royovy mise nakonec není nalezení zbloudilého patriarchy. Musí ji absolvovat, aby odhalil realitu skrývající se za mýtem, který byl okolo jeho otce vytvořen. ___ Roy používá jako štít proti realitě idealizovaný obraz sebe sama založený na otcově výchově. Je proto důležité, abychom k jeho sebepojetí měli přístup a mohli sledovat, resp. poslouchat, jak jej postupně narušují fakta, jež do mytolologizované představy o otci nezapadají. Gray se s ohledem na patologickou uzavřenost hlavního hrdiny rozhodl pro voice-over. Ten reflektuje Royovy pocity v přítomném čase, nikoliv retrospektivně, a tudíž průběžně zohledňuje jeho charakterový vývoj. Nezaujatost tónu Royova hlasu a malá procítěnost vět, které pronáší, ovšem nevypovídá primárně o přísné pracovní kázni, ale o jeho emocionálně anestetizovaném stavu. S jinými otevřeně komunikovat nedokáže a sám k sobě mluví jako k počítačovému terminálu, před nímž musí podstupovat pravidelné psychologické testy. Uvnitř se kontroluje stejně jako navenek. ___ Určitou vřelost v sobě mají pouze kratičké záblesky vzpomínek na matku a bývalou partnerku, pro kterou však Roy nikdy nebyl plně přítomen, neboť se příliš upínal k otcovu odkazu. Také při dotázání na otcovo zmizení během pracovního brífinku symptomaticky vzpomíná, jak na událost reagovala matka, nikoliv on sám. Pomíjivou přítomnost žen ve vyprávění odůvodňuje filtrování veškerého dění pohledem muže, který se nedokáže napojit na vlastní emoce, natož na své nejbližší. Roy porozumění pomýleně hledá u otce, k němuž vzhlíží hlavně pro jeho pracovní úspěchy. Také v jeho voice-overu obojí zpočátku splývá, když vlastní hodnotu odvozuje od toho, jak dobře vykonává svou profesi. Osobou, kdo jej ukotvuje v přítomnosti, kdo vymezuje začátek a konec jeho příběhu, je ovšem žena. Ona představuje jeho budoucnost, ona jej navrací k životu. ___ Způsob, jakým je film vystavěn, ve skutečnosti nesené sdělení redundantně nezdvojuje. Mimo obraz neslyšíme to, co vidíme, nýbrž to, co vidí a vnímá Roy. Paralelní vyprávění různých příběhů společně s flashbacky zdánlivě přímočarý monomýtus o cestě hrdiny zvrstvuje, činí jej rozmanitým a podnětným. Struktura proti sobě staví text a podtext, když si od hrdiny drží odstup a nechává jej komentovat jeho proměňující se pozici v hrdinském narativu. Gray nenatočil film spirituální či poetický, nýbrž zejména intelektuální, zejména tím, jak relavitizuje základní stavební prvky dobrodružných vyprávění. Film vrstvu po vrstvě demaskuje hrdinský mýtus, aby na příkladu jednoho chybujícího hrdiny ukázal, na jak vratkých základech stojí, a tudíž musí nutně fungovat na jiném principu než tradiční hollywoodské žánrovky, jež tento mýtus pouze recyklují. Emocionálně silný zážitek nenabízí navzdory, nýbrž právě díky své utlumenosti. 90% Zajímavé komentáře: Marze, TroiMae, Triple H, skeptic, BobArmstong, Svatopluk.Vi, Heywood (04.01.2021) (méně) (více)