Blíženec

Byl to Vidocq v roce 2001, byli to Public Enemies od Manna, Gamer od Neveldine/Taylora či celá hobití trilogie. To všechno jsou průkopníci digitálních bariér ve filmu, kteří, jakkoli jim to bylo dříve vyčítáno, osahali ostatním nezmapované území bez limitů filmového pásu a dvaceti pěti okének za vteřinu. A teď k nim přibude tahle segalovka. Gemini Man jede za určených podmínek na až 120 FPS, což oku nepřipravenému může připadat jako neskutečná ohavnost. A ona to ohavnost je. Akční scény se ještě dají ustát, pokud, dle mého příkladu, se pohybujete notnou dávku svého času ve virtuálních světech (a film se různými first-person shoty snaží takto s divákem identifikovat), scény civilní zvládá ale už hůře. Ona přílišná ostrost a obrovské rozlišení bojují s tím, jak snadno odhalí umělé svícení a zlikvidují jakékoli další plány v obraze. Pokud je vzdálený objekt zaostřený stejnou mírou jako přední, obraz tak totiž začne působit dvojrozměrně místo prostorově, protože člověk je tak zvyklý vizuálně pracovat už s prostými limity svých očí. Pokud je potřeba tvůrců zvyšovat počet framů za sekundu motivovaná snahou přiblížit diváku dění na obrazovce, ignoruje tím fakt, že lidská pozornost, zrak, vnímání, funguje taktéž subjektivně. Dobré akční scény ve filmech s tím pracují a na poli neustále se měnící a frenetické situace nám předhazují klíče k upoutání naší pozornosti na to, co chce, abychom viděli. Gemini Man má pocit, že takové klíče nepotřebuje. Stačí mu jen maximálně zaostřit dění a jediné, co po nás chce je, abychom se dívali. Ono samostatné akční scény nejsou pak vůbec špatné (až na některé opravdu tristní triky), ale nepůsobí dojmem, že se v nich pohybují živí lidé. Což je problém u příběhu o tvrdých zabijácích, kteří mají krvácet a trpět. __________ Zajímavý je, že jsem o tomhle původně psát vůbec nechtěl, protože více než onou technickou stránkou, jsem byl zasažený tím, že je využita na to, aby odhalila naprostou vyřízenost dřívějšího prvního muže Hollywoodu Willa Smitha. Ten zde působí unaveněji a nepoužitelněji než libovolný současný Bruce Willis a tříciferné číslo framů z něj nemilosrdně nesundavá svoje oko. Ten člověk už není schopný ani přirozeně zahrát to, že přijde do místnosti a fakt, že film se zaobírá jím a jeho WETA klonem mi přijde více fascinující než celý ten demonstrovaný technologický pokrok. Já vím, že Čínani toho od svých ochočených hereckých kurviček nic víc nechtějí, ale tady už jsme na hranici toho, že je vám nepříjemné se ocitnout s očividně nekomfortním představitelem, u jednoho díla. Není tajemstvím, že scénář k tomuhle chrchlu existoval už v 90. letech a delší dobu k němu byl přivázaný Nicolas Cage. Zábavné je pak sledovat, jak patrně jediná změna od jeho původní podoby nastala v připsání ženské postavy. Ta v dobré polovině scén zmateně stojí v pozadí a neví co má dělat, zatímco si dva Willové Smithové povídají o šrámech na duši. Připomíná tak, když jeden z hráčů nestihne dorazit na seanci Dračího doupěte a vy musíte odehrát scénář s ostatními hráči a tvářit se, jakože tam v tom příběhu jeho postava s nima je. A tak to jde dál a dál. Co slovo, to perla: "It's not a gun time. It's coffee time.", "I cannot sleep. There is where the ghosts are.", to vše pronesené hercem, který si s každou slabikou více a více uvědomuje jak je na konci kariéry. Pokud by u původního scénáře seděl David A.Prior, uvěřil bych tomu. A to byla upřímně ta věc, která mě na tom filmu bavila nejvíc. Je to jak sledovat starou cannonovku s vědomím všech rizik, která to přináší. Smějete se v bulváru příběhům o chudácích, co vyhráli v loterii sto milionů a během dvou let je prošustrovali na chlast, fet a kurvy? Tenhle chudák vyhrál od smrtícího komba Bruckheimer-Čínani 140 mega a prošustroval to za pár měsíců za filmařský ekvivalent toluenu s krokodýlem. Crazy times. (07.01.2020) (méně) (více)