Něžný barbar

Mám to takhle: výbornej Goldflam, dobrej Polívka a tragicky napsanej i Menzlem zahranej Hrabal. Kdyby měl v reálu v rámci téhle trojice podobnou roli, tak by musel být Boudníkem a Bondym trpěnej ouřada. On byl ale ve skutečnosti jejich kumpán, věčně ožralý, špinavý hovado udivující tím, že sypal z rukávu nekonečný pasáže krásné literatury, což z něj dělalo to půvabný stvoření, ukrývající ohromující krásu pod slupkou zdánlivé ohavnosti. Kolihovi se to nepodařilo vystihnout, patří pro mě mezi režiséry, kteří Hrabala nezvládli. Neřekl bych, že si na něm vylámal zuby, a když, tak ne všechny, ale postrádá dar zprostředkovat filmovým divákům kouzlo Hrabalových knih. (18.11.2017)

Boudníka jsem neznal a nic jsem o ně nevěděl, ani jsem netušil, že někdo takový existoval. Měl-li mi tento film něco o něm říct, dozvěděl jsem se, že to byl hospodský povaleč a umělec, kterému ani vlastní přátelé příliš nerozuměli. Nemyslím si, že toto se dá označit za pravdu. Těžko soudit, jak příběh napsal Bohumil Hrabal, nečetl jsem. Na druhé straně se podařilo dobře vykreslit atmosféru, ačkoli ani z té šedi jsem nevypozoroval, že by se jednalo o nesmírně krutá 50. léta. Boleslav Polívka dostal charakterní roli v níž se mohl pořádně předvést. Hodně mě bavil i Arnošt Goldflam. (15.04.2024)

"U mě si tajní podávají dveře tajně!" - "Pohlavní styk s vlastní ženou po pěti letech manželství, pánové, by měl být prohlášen za krvesmilstvi a trestán!" - "Nehrajte si na velmoce!" - "Vy člověka taky donutíte, aby kurva fix, šel něco dělat!" - "Aby bylo pohlazení, musí být napřed presdržka!" - "A víte, co je ze všeho tady nejhorší? 4x denně musíme pít mlíko... Armageddon!" Tohle předrevoluční Hrabalovské komediální drama mne jaksi minulo nebo jsem je prostě zazdil, přitom jde o parádní, především konverzační, poetickou záležitost ala Postřižiny či Slavnosti sněženek s důrazem na filosofické a zde docela útočné monology a dialogy vůči upadajícímu režimu. Skvěle napsáno, natočeno i zahráno. Zaslouženě plný počet. (01.04.2024)

Československý film natočený podle stejnojmenné novely B. Hrabala vyprávějící o životě grafika a malíře Vladimíra Boudníka (1924-1968). Pan Boudník byl zakladatel uměleckého směru explosionalismu, tvrdící, že umění lze nalézt v předmětech běžného života a ke své originální tvorbě používal originální techniky a strukturální grafiku. Tohoto pražského intelektuála, jenž se stal slavným až po své dosud nevysvětlené smrti krátce po sovětské okupaci, ztvárnil přesvědčivě B. Polívka. Ve filmu se objevují kromě hlavní postavy i jeho nejbližší přátelé, již zmiňovaný B. Hrabal v podání J. Menzela a básník E. Bondy, jehož s jistou výstředností ztvárnil A. Goldflam. Snímek P. Kolihy se odehrává v 50. a 60. letech, avšak je od politiky dostatečně izolován, středem zájmu je ústřední trio kamarádů a jejich zážitky, které se nesou v typickém hrabalovském poetickém duchu. Film se zabývá i osobním Boudníkovým životem, kdy s ním fatálně psychicky zacloumal rozchod s družkou (I. Chýlková) či intelektuální spory ve sdíleném bydlení s Hrabalem. V dalších postavách v menších rolích se objevila V. Kaplanová, J. Hanzlík či P. Zedníček a v závěru dokonce i mistr R. Hrušínský, který vyprávěl Menzelovi zábavnou historku. V roli servírky v oblíbené hospodě se objevila i půvabná E. Steimarová, Bolkova bývalá manželka. Něžný barbar vznikl v roce 1989, tedy v roce, kdy byla natočeno spousta vynikajících filmů, jež bohužel v důsledku společenských a politických změn upadly v zapomnění. Snímek mě zaujal, jednak hereckými výkony hlavního tria intelektuálů, ale také již zmíněnou nesnadno definovanou atmosférou, při konkrétním udělení ocenění se však přikláním k průměru. (09.10.2022)

Nejslaběji nafilmovaný Hrabal, co jsem zatím viděl. Mám pocit, že ho Nývlt s Kolihou chtěli přepsat doslovněji, s onou poetikou, která je nosnou částí Hrabalova díla v knize, ale tady se rozplývá v ubohé nesourodé filozofování, které nedává dohromady smysl a nepřináší žádnou myšlenku. Koliha sem začlenil protagonisty Divadla na provázku, jehož tvorba mě nikdy nebyla blízká. Zvlášť mi nesedl Arnošt Goldflam, ale ostatně ani Polívka, který rozhodně nebyl vybrán do role malíře nijak šťastně. Mimochodem, zdálo se mi to, že Vladimír na konci skutečně páchal sebevraždu? Nějak jsem to všechno dohromady vůbec nepochopil. Jen ty pěkné písničky z 50. let, ty mě chytly za srdce. Ale odehrávalo-li se to v 50. letech, tak je nesmyslem říkat, že byl Berlín rozdělen zdí... (20.03.2018)