Důvěrný nepřítel

Když chce autor nezávazných teenagerských blbin předvést, jak filmařsky a mentálně dospěl, mohl by nejprve začít s nějakým lehčím žánrem než techno-thrillerem o nebezpečí umělé inteligence. Snímek Důvěrný nepřítel, v němž Vojtěch Dyk marně předstírá, že umí programovat, a Gabriele Marcinkové nezbývá než se neustále svlékat. ___________ Důvěrný nepřítel je primitivně technofobní film, z něhož ani nejde odečíst, čeho a proč bychom se měli bát. Cokoli, co se v domě stane nad rámec běžné chyby, například nepochopení příkazu, je čirý výmysl, který by nemohl nastat nikdy za žádných okolností, bez ohledu na to, jak technologie pokročí. Je to už čistě magické myšlení – cokoli je elektrifikované, je zároveň podle autorů tohoto filmu i digitální a online. Je možné, že někdy vlakové závory a tramvaje budou součástí nějakého počítačového okruhu, ale nikdy se nemůže stát, že jakákoli umělá inteligence, která má digitální podstatu, pronikne do čistě analogových mechanismů. Představa, že jakási nehmotná myšlenka může na dálku ovládat hmotu, patří do pavědeckého arzenálu. _______________ Archetyp nebo topos strašidelného domu, v němž hrdinové a hrdinky můžou nalézt smrt, se v hororech vyskytuje dlouho. Jenomže Důvěrný nepřítel není nadpřirozený horor, je to thriller. Jeho nakládání s technologií je čistě magické, pokleslé a iracionální. _____________ Nepochybuju, že autoři pokládají za svůj majstrštyk a hlubokou myšlenku finále, v němž se zjistí, že dům Alfred celou dobu odečítal podvědomá přání Zuzany. Podstatným a neřešitelným problémem však je, že pokud už přistoupíme na existenci podvědomí, tak k jeho obsahu se i zkušení terapeutové dostávají pouze tehdy, pokud je klient dostatečně upřímný a otevřený. Ze spleti zastřených významů původní obsahy podvědomí dostane až dlouhodobý dialog založený na vzájemné důvěře. Způsob, jakým nedůvěřivá Zuzana komunikuje s Alfredem, nedává žádný prostor k tomu, aby pomalu učící se umělá inteligence získala empatii a vůbec důvod dostávat se k něčemu, co není explicitně vyřčeno jako přání. __________________ Je poměrně značný omyl, že hollywoodské thrillery automaticky obsahují spoustu vědeckých a logických chyb. Ty nejlepší filmy (typu Matrixu, nebo děl Davida Cronenberga či Christophera Nolana) se drží velmi dobře moderních vědeckých poznatků a teprve na jejich základě si dovolují spekulovat. To ale neplatí u Důvěrného nepřítele. Správný brak je na svou brakovost aspoň hrdý. Toto je navoněný brak, který se tváří, že se díky němu vyvíjí i česko-slovenská žánrová kinematografie. (02.09.2018)

Zdá sa, že aj v Čechách a na Slovensku sa pomaly púšťame do žánrov, ktoré boli ešte pred 10-timi rokmi u nás nemysliteľné. Celkom to ide ako aj v tomto prípade, nejde o nič mimoriadne, ale má to dobrú myšlienku i obsadenie, takže dá sa pri tom stráviť večer. Marcinková je veľmi sympatická, ale ako herečka ešte má trochu rezervy, no možno je to skôr v jej menej výraznom hlase. V týchto žánroch nie sme doma, ale treba to skúšať a možno to občas vydá na niečo výnimočné. 60%. (19.02.2020)

Slovenská současná herecká generace je na tom mnohem lépe než ta česká. Vynikne to obzvláště zde, kde skvělá Marcinková má tvořit pár s naprosto nevěrohodným Dykem, který se tváří jako vždy unyle. Samotný film má dobře vystavěnou atmosféru, nebýt pokusu o automobilovou honičku, ani bych nenašla zásadní chybu. Upřímně, není to na čisté 4, ale tak nízké hodnocení, jakým snímek častují místní uživatelé, si film nezaslouží. (09.02.2019)

Tohle nebylo vůbec špatné. Sice se tu našlo pár nelogičností a dokázal bych si představit víc nejistoty v tom, kdo za poruchou inteligentního domu stojí, ale to byly spíš marginální problémy. Fungovalo stupňující se napětí, možnosti domu se mi také líbily a především tu byla výborná Gabriela Marcinková, která celý film v pohodě utáhla. A oslovil mě i samotný závěr, u kterého tvůrci přemýšleli. Je pravda, že v globálním rámci se nejedná o žádnou novinku, ale česko-slovenské podmínky v tomto případě působí svěže a dávají filmu procenta navíc. Spokojenost. 75% (31.12.2018)

Ono nalepit k vážně míněnému technologickému thrilleru na plakáty slogan „od tvůrců filmů Snowboarďáci a Rafťáci“ svědčí buď o velmi svérázném smyslu pro humor distributora, nebo o jeho naprosté ignoraci diváckých očekávání, protože tohle by opravdu nalákalo do kin snad jedině masochisty. Ale pár slov k filmu: Rád ocením každou relevantní snahu přinést do československé kinematografie nějaký temnější žánrový film, ale tohle fakt ne. Postavy zažívají hodně podivné a znepokojivé události, ale z nějakého důvodu je úplně přecházejí a dále se o nich nebaví. Ony celkově postavy v tomto filmu jsou jen tak na oko, aby tam prostě někdo byl a mohl jakkoliv posouvat děj nějak kupředu, charakteristiku mají ale tak mělkou, až je to směšné - zvlášť v souvislosti s finálním zvratem, který staví na psychologii hlavní hrdinky Zuzany, ale tím pádem vůbec nefunguje. Postava její kamarádky je absolutně na pěst, Dyk je tam jen jako lákadlo pro holky a Ondřej Malý rekapituluje roli zlověstného podivína, kterého hraje ve všech filmech. A že scénář je fakt laciný a při troše zamyšlení nedává smysl? Nevadí, vyřešíme to tak, že se hlavní hrdinka bude neustále svlékat a koketovat s mluvícím domem. Námět se snaží být strašně moderní, přesto dává pocit, jako by zamrzl v minulém století (při sledování jsem si vybavil v principu hodně podobné Ďábelské sémě, přes čtyřicet let starý a mnohem, mnohem lepší film). On je Důvěrný nepřítel sám o sobě úplně zapomenutelný, ale co zřejmě nezapomenu, je ten neskutečně přestřelený product placement. Čeští filmaři jsou v tomhle ohledu unikát, protože product placement pod jejich rukama tak strašně bije do očí, až to z mnoha českých filmů dělá jednu dlouze rozbředlou reklamu. Z Důvěrného nepřítele jsem si tedy odnesl dvě věci: Vojta Dyk nosí oblek od Bandiho a v nejvyhrocenějších životních situacích surfuje po stránkách mall.cz. Směšné, opravdu směšné. (12.09.2019)