Za každou cenu

David Mackenzie - kterého si po dvojím opojeném shlédnutí Perfect Sense (moje zdejší recenze) beru stále zaujatěji do hledáčku - tady dosti odvážně (žel mnohdy přehlédnutě) využívá obého svého umění, jednak talentu pro mistrné audiovizuální budování atmosféry a pro autorsky svéráznou práci s žánry, a jednak svého sociálního cítění a pointování děje tímto směrem, a staví je tu do nelehko skloubitelného kontrapunktu - výsledek je nicméně funkční, a o to efektnější, když ho opravdu vstřebáme: asi jako známý obrázek kachny/králíka, když se konečně přimějeme vidět obojí zároveň a vnímat, jak a proč ona iluze vzniká - až na to, že tady obě roviny od chvíle, kdy jsou vnímané obě a ta jedna už nepřehlušuje tu druhou, navíc silně korespondují a podtrhují sdělení. ***** Tou první, zřetelnější rovinou je forma: do současné doby přetavený nefalšovaný jednoduchý western, pevný rámec chlapáctví zahnaného do pasti proti ctihodnému zákonu, čistý obraz, který tu mnozí, kteří vidí jen jej, napadají jako vyprázdněné klišé. Tady se vyloženě nabízí srovnání s plakátovou Dálniční hlídkou (2019) (moje recenze), filmem, který skutečně nenabízí nic víc než správně namíchané dávno známé přísady uspokojující první signální. Nicméně u Hell or High Water to chce se zastavit a trochu se zasnažit, neodmítnout film takhle lacino, aniž by si člověk dal tu práci zapojit do vnímání všechno to, co skrze formu jemně prosvítá a problematizuje, nač se vlastně díváme. ***** Klíčová je tu postava cynického strážce zákona, který se netěší do starého železa. Sledujeme ho zprvu jako chlapa přesvědčeného o tom, že ty dva bankovní lupiče musí dostat a že na jeho straně je právo i spravedlnost. Později ho sledujeme jako otřeseného chlapa přesvědčeného o tom, že musí pomstít smrt svého indiánského parťáka. Ale na konci filmu, po onom klíčovém, byť nenápadném rozhovoru na terase, máme-li pro to cit, jsme najednou svědky zásadní změny atmosféry a vidíme v něm překvapeného chlapa, v kterém se na stará kolena chtě nechtě láme a přetváří jeho celoživotní přesvědčení, když zjistí, že se oba bratři obětovali nezištně, a že problém není v tom, že by oni byli v jádru špatní, ale že špatná a nespravedlivá je celá ta nelidská mašinérie bank a úvěrů a moci kapitálu.... a že s jeho indiánským parťákem (ty jeho komentáře o změnách vlastnictví půdy) měli v tom zásadním pohledu na život a společnost společného mnohem víc než on sám, který se chtěl za něj na nich mstít..... a najednou je z něj cítit respekt, schlípnutí, mnohem zásadnější otřesení a také zlomenost... A úplně se tím také mění smysl oné vzájemně dohodnuté závěrečné výzvy k dalšímu setkání a možnému souboji - oba vědí, že už nemají pro co žít, a oba chápou, že vědomí, s nímž budou po tom všem od té chvíle muset dožívat, jim už ani jednomu nepřinese klid a ani jeden už s tím ani nebude moci nic udělat. A že tedy není výhrůžkou nepřítele, ale spíše laskavou, gentlemanskou nabídkou muže cti, když si slibují, že jeden z nich tomu druhému v případě šťastné ruky může přinést do duše mír. Vlastně se rozcházejí s tím, že doufají, že ten šťastnější by se mohl nechat se ctí a respektem tím druhým zastřelit, aby se zbavil břemene nelehkého, hořkého dožití. Což je ovšem přesně opačný závěr, než jaký viděli všichni ti diváci, kteří filmu vyčítají, že je klišovitý. Ač on je zatím mrazivě a dojemně originální. **** (Viděno během našich silvestrovsko-novoročních promítání s přáteli na B12, v rámci JitkaFestu 2022/20223) (03.01.2023) (méně) (více)