Hry lásky šálivé

Poměrně povedeně zpracované, ne nijak originální, to ale v případě adaptace poměrně dlouho starých příběhů nevyžaduji. Co mi přišlo rušivé, ale neshazuje to samozřejmě celkovou kvalitu, bylo rokokové vyobrazení ve ztvárnění povídky Markéty Navarrské, ale hádám, že se tvůrci jen snažili vizuálně obměnit prostředí povídek a navíc v případě příběhů, které můžeme adaptovat do víceméně všech historických období, je nějaká kostýmová přesnost nepodstatná. (25.05.2020)

První povídka je takový maratón svádění, kde se režisér opřel o hlas Eduarda Cupáka a tradičně bezvadného Miloše Kopeckého, ale je přeci jen trochu zdlouhavá. Naštěstí druhá povídka, znamenitá konstrukce pobavuje dlouho diváka rozplétáním pravdy mezi čtyřmi postavami s excelující Slávkou Budínovou a spol. a aspiruje na čtyři hvězdičky. :) (08.07.2010)

Československý film, jenž se skládá ze dvou povídek s milostnou tematikou : Arabský kůň od G. Boccaccia a Náušnice od Markéty Navarrské. První povídka pojednává o výměně drahého arabského koně milánskému podestovi (M. Kopecký) za čtvrt hodiny důvěrného rozhovoru s jeho půvabnou ženou B. Turzonovovou. Bohužel umění mistra Kopeckého bylo zastíněno zdlouhavým a nudným Adamovičovým nabíjením, jenž však nakonec splnilo účel. Druhá o poznání lechtivější povídka vypráví o mladé, panensky neposkvrněné komorné (M. Vašáryová), nastoupivší službu u sexuálně naruživého italského šlechtice s nevinným úsměvem, jehož zahrál skvěle J. Sovák. Dochází zde k poměrně vtipné záměně milostných partnerů, v níž figuruje zejména ještě víc sexualně nevybitý lokaj P. Landovský, jenž jako obvykle prokázal velký komediální talent. Celkově hodnotím Krejčíkovo povídkové dílo pouze průměrně, přičemž druhá část byla z mého pohledu mnohem zajímavější. (27.10.2014)

Krejčík se měl stát spíš chirurgem nebo zavařovačem okurek než režisérem. Jeho díla jsou perfektně řemeslně zpracovaná, nicméně hodně sterilní, není v nich život a tedy ani humor. První povídka hezky ukázala trudný život středověké dámy zavřené neustále na zámku, s nikým se nestýkající, která tak podlehne nejapnému vábení floutka, kterého by každá trochu zkušenější žena za jeho kecy poslala do míst, kam se lidi posílají často, ale jen málokdo tam skutečně jde. Druhá povídka zase krásně ukázala lenost šlechty, neboť kdyby se Sovák jen trochu snažil a zapojil fantazii, určitě by Budínovou neodmítl, neboť ta ve svém věku vypadala výborně. (23.02.2014)

Dvě vztahové partie, které v ostré fázi normalizace rozehrála skvadra Krejčík, Liška, Šofr, Pištěk, sice nejsou suverénním vítězstvím umění nad ideologií, ale přinejmenším remízu se pánům uhrát podařilo. Hlavně díky jejich talentu byly dva převážně interiérové příběhy televizního charakteru povýšeny na úroveň filmu pro kina, který vyniká bohatě zdobenými kostýmy, autenticky středověkým hudebním doprovodem a promyšlenou práci s barvami. Vyznění decentnější první povídky sráží necharismatický Jozef Adamovič, nedávající velkou příčinu k lítosti nad tím, oč Sandra vinou svého nesvobodného postavení přichází. Druhá povídka je kultivovanější variací teenagerské komedie o zásunu, v níž Sovák zaskakuje za vilné středněvěké soudruhy ze schůzovacích exploatací typu Muže na radnici. Sexuální narážky jsou příliš okaté a ochota služebné nechat se ohmatávat příliš poplatná tužbám vyžilých proutníků. Laťka vkusu nicméně není snížena zdaleka tolik, abych tento víceznačný diptych o předstírané potenci a oklamávání krátkozrakých mocipánů spláchnul do téže normalizační žumpy, kam patří filmy od Steklého nebo Balíka. 60% (26.02.2016)