Na špatné straně

90% šance, že se to nebude líbit vaší těhotné manželce, 75% že vás překvapí scénáristická aranž jedné sympatické výměny nábojů do pistole, 50% možnost, že někoho začne štvát Vaughnův hláškující mudrlant, a nakonec 25% ve prospěch toho, že tahle brutální pecka skončí na ČSFD v modrejch číslech. Policajti, kterým fandíte, zloduši, které chápete, a jedna parádní loupež, ze který si odnáším několik desítek minut (ne)příjemně vlezlého mrazení v zádech. Krvavé drama se srdcem. [FebioFest 2019] (24.03.2019)

Zahler má bezesporu talent originálně napsat a posléze i natočit stokrát viděné, přinášet zajímavé situace, atraktivní postavy se silnými příběhy a především nekorektní brutalitu. Mám s ním pravidelně problém jen jeden a pro mě je bohužel i dost zásadní. Vůbec mi nesedí jeho fetiš na utahané tempo děje, který není ani schopen naplnit vtipnými hláškami nebo zajímavými dialogy, aby pro takový přístup našel opodstatnění jako třeba Tarantino. Tím rozhodně nemyslím tu zábavnou "závěrečnou" patovou situaci, ale především tu hodinu a půl dlouhou pasáž v podobě záběrů na dva ksichty v autě jak u sledovačky žerou svačinu a konverzují o hovně, případně o stejných věcech, o kterých konverzovaly půl hodiny předtím. Pokud by ty ksichty nevlastnili zrovna Gibson s Vaughnem, ale dva no name herci, nebavilo by to patrně nikoho, protože se zkrátka v určitých pasážích vůbec nic neděje a nic se v nich ani neřeší. Tohle je třetí film, který Zahler natočil a je to zároveň i jeho třetí film, u kterého jsem po hodině odpadl. Škoda, protože má na to psát a točit kultovní filmy, které by i za dvacet let bavily dnes narozené děti, ale díky jeho úchylce na vyžívání se ve zbytečnostech točí prostě jen nadprůměrné instantní thrillery, k jejichž skutečně interesantním vrcholům se musí divák často pronudit skrze totální balast. 65 % (30.03.2019)

Po nudném, ale výživném Kostním Tomahawku a zábavném a záživném Bordelu v bloku 99 si to Plátce na Kreku do třetice všeho zlého přiufonil s nudnou a nezáživnou Držkou po betoně. Mel Nemel, je to tentokrát, jako by vás utahaná čtyřicítka pozvala na multiotvorovou noc plnou bezuzdné vášně a pak, po třech úmorných hodinách plivání vám svých životních mindráků do xichtu, na vás unyle tasila vytahaného olezlého bobra s divnou vyrážkou. A to rozhodně není po stopadesáti minutách žvanivé prudy očekávaná katarze, která by vyvážila předchozí martýrium jako u Kostního tomahawku, tudíž jeden radši chytne od Kreka akutní záchvat impotence a otočí se k tomu rychle zády doufaje, že přes ten v nose utkvělý pach zatuchlé rybiny a jím vyvolanou chuť žluklých krevet na patře usne dřív, než se poblije. (16.04.2019)

S. Craig Zahler je zjevení posledních let, to bezpochyby. Režisér ze staré školy, jež už po dvou filmech jasně definoval své principy, které my diváci od něj můžeme očekávat. Nejinak tomu je i u další horké novinky, kterou jsem už bezmála rok vyhlížel. A je vskutku neuvěřitelné, že tu zas máme biják, který se jednak se svými hrdiny vůbec nepáře a je absolutně bez kompromisů. Osobně si nepotrpím na slowburnery, filmy, které si pozvolna budují atmosféru, jen aby diváka v samém závěru pokud možno úplně odrovnaly, nicméně u Dragged Across Concrete je to úplně jiná písnička.Strašně se táhne, má setsakra pomalé tempo, jež by si tradiční Hollywood nemohl v žádném filmu dovolit, nicméně mistr plně rozumí dramaturgii jednotlivých scén, přesně ví, kde zatlačit na emoce, kde na napětí a kde jen neškodně seznamovat diváky s novými postavami, o nichž tak trošku tuší, že se nezdrží dlouho. Ve zkratce, tato festivalová novinka mě bavila po všechny tři cca téměř hodinové akty, každou minutu a každou sekundu. Navíc má výborné herce z Bloku 99 plus mého oblíbence Mela Gibsona, který neztratil nic ze svého charismatu ani respektuhodnosti a vyloženě si to užívá. Malinko jsem tam poznával druhou řadu True Detective s, posledních pár let vždy výborným, Vincem Vaughnem, doufám, že ten chlap po restartu kariéry (hlavně u Zahlera) předvede ještě mnoho úžasných věcí. Mimořádná spokojenost, v dnešní době takřka nevídaná žánrovka. (26.03.2019)

Nečekala jsem až takovou poťouchlost, ale tenhle film jen formálně využívá žánr detektivky jako z partesu staré školy, aby nám v tom drsňáckém oblečku naservíroval už ne tak divácky sexy kritiku dnešního asociálního státu a nespravedlivého a krutého ekonomického systému. Hlavní i vedlejší postavy dělají zoufalé věci především z tísně a existenčních důvodů: jejich rodinní příslušníci nemají potřebnou péči a bezpečné zázemí, nemohou si dovolit důstojně žít, chybějí peníze na léky, na služby, na školy, na nájemné, na život v bezpečnější čtvrti, bez vyhlídek na dobrou budoucnost je těžké i požádat svou dívku o ruku, a když se k tomu člověk přece jen rozhoupe, chytrá dívka ho přesně z toho důvodu odmítne, psychicky zdeptaná matka po třech měsících od porodu utíká od milovaného miminka do práce, i když se z toho může pominout žalem, protože vydělává víc než manžel atd. atp. *** Kdo by čekal, že Zahler je vlastně takový Ken Loach v drsnější verzi. Ačkoli upřímně - tady sice vyhřezne víc útrob a líp si uvědomíme fyzickou stránku věci, ale je to přece jen Ken Loach, kdo nevyměkne a nechá příběh skončit bez naděje na lepší zítřky, opustí postavy uprostřed stupňovaného zoufalství (Sorry We Missed you). Ale zas je fakt, že ten Zahlerův závěr se zaslouženou masáží s výhledem na oceán lze číst i jako úsměšek a trpký žert. A pak taky, Zahler má ještě čtyřicet let k dobru, aby s tou sociální kritikou ještě přitvrdil. *~ (02.08.2020)