Jan Palach

Životopisné filmy obvykle ignoruji, ale vzhledem k včerejšímu 50. letému palachovskému výročí jsem udělal výjimku. V podstatě jsem si potvrdil, proč mě tento žánr nebaví - jednak protože mě osobní životy slavných lidí nezajímají (v tomto smyslu mě ve filmu vyloženě iritovaly scény typu topení štěněte, sex na fakultě nebo holý zadek ve sprše, protože mi přijdou k Palachovu odkazu zcela irelevantní), a jednak protože děj vždy končí (a většinou i probíhá) předem známým - a tedy předvidatelným - způsobem. Film se po mém soudu zaměřuje na veskrze nahodilé a nepříliš podstatné detaily z Palachova života, a osobně jsem ho shledal dramaticky nepříliš zajímavý, ve většině rolí rozpačitě obsazený i zahraný (ta Palachova věčná zamlklost mi nesedí k tomu, co jsem se o něm dočetl), a celkově to na mě působilo filmařsky hodně konvenčním dojmem, který si osobně dávám do souvislosti především se jménem Kantůrkové (u které mě překvapilo, že je ještě stále naživu). Dobovou věrohodnost jsem však shledal celkem zdařilou (kostýmy, účesy, auta v ulicích, bytové interiéry - na všem si dali tvůrci evidentně záležet) a potěšilo mě i to, že děj veskrze většinu událostí rekonstruuje věrně, byť jsem mimochodem nepochopil - a nesl s nelibostí - proč ve filmu byla před Palachův dopis na rozloučenou přidána slova "Tyto řádky možná můžou působit směšně, ale ony jsou pravdivé", která ve skutečnosti Palach nikdy nenapsal (film k originálnímu znění posledního dopisu přidává smyšlených vět dokonce daleko víc). Dodávám, že ačkoli mě film příliš neoslovil, posledních 15 minut sledujících krok za krokem kráčení Palacha do náruče smrti jsem sledoval zcela fascinován a poslední záběr mě emočně naprosto zdrtil. (17.01.2019)

FIlm o Janu Palachovi 4*, život a smrt Jana Palacha -5*. On si totiž Honza asi neuvědomil, že žije mezi Čechoslováky. Těm je totiž srdečně putna všechno, co se netýká jejich žaludku a židle. Sedláček odvedl dobrou práci. Pokud JP byl magor jak o něm nedávno na ČR1 mluvil nějaký jeho dávný kamarád (rval si špendlíky pod nehty apod), Sedláček se tomu šikovně vyhl. Trošku šablonovitý až silně kýčovitý je vztah s profesorem (Vondráček), víc prostoru nedostal problematický vztah s matkou (Bydžovská). Kristína Kanátová pěkný, Denisa Barešová je taková svazačka. Kompars na sovětské vojáky byl asi easy, udělali nábor na pražské tržnici. Scéna, v níž JP pochoduje za prezidentem, by se měla vystříhnout, to je až moc trapná přeháňka. Kdyby zůstal u Rýna, nemuseli nám kantoři celej život tlačit do hlavy tenhle nesmysl. (18.03.2019)

Ono se tak trochu jedná o demýtizaci Jana Palacha. Aureolu mučedníka a téměř světce nabourává Sedláček tím, že se nebojí vtisknou Palachovi do ruky půllitr a panáka a stejně tak mu nečiní problém strčit ho do postele s holkou. Jasně, tohle všechno kluci v jeho věku dělali stejně jako dnes, ale chlastající a souložící Palach je skoro to samé, jako močící Ježíš. Nicméně tenhle důraz na obyčejnou lidskou stránku je jedním z nejsilnějších aspektů celého filmu a divák má díky ní k hlavnímu hrdinovi blíž. Dalším plusem je postupné utahování společenských šroubů, které vyvrcholí věrně ztvárněnou letargií většiny národa, který volí raději teplo a smrádeček. V této situaci pak člověku přijde Palachův čin vlastně přirozený a Sedláčkovi slouží ke cti, že se to nesnažil opentlit nějakými patetickými žvásty. No a chvíle, které předcházely upálení, se mi asi nedlouho vryjí do paměti. Herecky bez výhrad a z neznámého Zavadila jsem byl nadšen. Naopak co mi nesedělo byl televizní formát. Alespoň mě to tak přišlo. Jasně, film se vlastně soustředí výhradně na osobu Palacha, který nesleze ze záběru, ale trošku rozmáchlejší zpracování by přeci jen neškodilo. Ale to je jen malá vada na kráse. 90% (18.01.2019)

„Nevíte, na kterou? Na dvou židlích se sedět nedá, pane kolego.“ Při vzpomínce na výborný Hořící keř mi blesklo hlavou, že se tomuhle filmu vyhnu, neb ho vidět nepotřebuju. Ale po lvích nominacích mě přece jen zlákal. A nijak zvlášť nelituju. Především, Jan Palach končí tam, kde Hořící keř začíná, takže se nejedná jen o jiné zpracování téhož. Podle některých zdejších reakcí jsem čekal, že se v podstatě nedozvím nic o Palachovi jako takovém (ve smyslu jaký to byl člověk). Což je bohužel do určité míry pravda, ale vnímal jsem to spíš jako snahu ho trochu „odheroizovat“, ukázat, že to byl i „normální“ kluk. Ačkoliv tady šlo hlavně o ducha doby a její atmosféru. A ty se myslím podařily zachytit docela dobře. Škoda jen, že s navozováním emocí to bylo výrazně horší, větší zúčastněnost jsem cítil snad až chvíli před upálením (a po něm měl následovat závěrečný střih, ty poslední cca 2 minuty byly totálně mimo). Nevím, zda se tu dá psát přímo o zklamání, po Pravidlech lži jsem od Sedláčka už totiž nic neviděl. Dohromady mi to ale dává lepší průměr. (03.03.2019)

Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. (10.02.2019)