Jan Palach

Životopisné filmy obvykle ignoruji, ale vzhledem k včerejšímu 50. letému palachovskému výročí jsem udělal výjimku. V podstatě jsem si potvrdil, proč mě tento žánr nebaví - jednak protože mě osobní životy slavných lidí nezajímají (v tomto smyslu mě ve filmu vyloženě iritovaly scény typu topení štěněte, sex na fakultě nebo holý zadek ve sprše, protože mi přijdou k Palachovu odkazu zcela irelevantní), a jednak protože děj vždy končí (a většinou i probíhá) předem známým - a tedy předvidatelným - způsobem. Film se po mém soudu zaměřuje na veskrze nahodilé a nepříliš podstatné detaily z Palachova života, a osobně jsem ho shledal dramaticky nepříliš zajímavý, ve většině rolí rozpačitě obsazený i zahraný (ta Palachova věčná zamlklost mi nesedí k tomu, co jsem se o něm dočetl), a celkově to na mě působilo filmařsky hodně konvenčním dojmem, který si osobně dávám do souvislosti především se jménem Kantůrkové (u které mě překvapilo, že je ještě stále naživu). Dobovou věrohodnost jsem však shledal celkem zdařilou (kostýmy, účesy, auta v ulicích, bytové interiéry - na všem si dali tvůrci evidentně záležet) a potěšilo mě i to, že děj veskrze většinu událostí rekonstruuje věrně, byť jsem mimochodem nepochopil - a nesl s nelibostí - proč ve filmu byla před Palachův dopis na rozloučenou přidána slova "Tyto řádky možná můžou působit směšně, ale ony jsou pravdivé", která ve skutečnosti Palach nikdy nenapsal (film k originálnímu znění posledního dopisu přidává smyšlených vět dokonce daleko víc). Dodávám, že ačkoli mě film příliš neoslovil, posledních 15 minut sledujících krok za krokem kráčení Palacha do náruče smrti jsem sledoval zcela fascinován a poslední záběr mě emočně naprosto zdrtil. (17.01.2019)

Jan Palach je první vlaštovkou, neboť Masaryk, Milada, Lída Baarová ukázaly, že natočit kvalitní film o výrazných českých osobnostech, je v našich končinách obrovský problém. Asi jsem ani nečekal, že dostanu v některých momentech tak silný zážitek a pocítit vlastenectví. Film nijak konceptem nepřekvapí, přece jen plyne v zavedených kolejích a bez úkroku stranou. Herecké duo Bydžovská, Zavadil bylo trefa do černého a nedivil bych se, kdyby posbírali České lvy. Robert Sedláček vykreslil Jana Palacha jako obyčejného studenta, jeho vztahu s nejbližšími a poukázal na období okupace, které ho přiměly spáchat tento čin. Pro někoho blázen, pro mě hrdina, který se nebal poukázat na zlo, se kterým se většina národa hodlala smířit. Zážitek z filmu umocnilo i to, jak se jeho čin nabízí v kontextu dnešní doby a našich politických špiček.......8/10 (30.08.2018)

Viktor Zavadil a Robert Sedláček odvedli skvělou práci, aby nám ukázali konec jednoho idealistického studenta, který se rozhodl zaplatit nejvyšší cenu, aby zburcoval apatický národ. Bohužel se mu to povedlo asi na týden, ale to už je zase o něčem jiném. Film každopádně lepší, než jsem na toto téma vůbec čekal. (13.01.2019)

Premiéře filmu na LFŠ předcházelo promítnutí 35minutového filmu Zmatek (1968), který je dokumentem zachycujícím srpnovou okupaci. Nepříliš známé záběry od několika kameramanů dokázaly i při krátké stopáži postihnout nálady a pocity onoho osudového léta. O to silnější pak byl kontrast s hraným filmem, který selhal v každém ohledu. Skromná výprava dává vědět, že peněz nebylo mnoho, avšak i s tím se dá pracovat. Problémem je, že všichni na plátně vypadají, jak kdyby právě vyšli z kadeřnictví a schůzky se stylistou. I sovětští vojáci mají po dlouhé cestě nažehlené uniformy./// Vyprávěním se snaží režisér přiblížit Palacha, který byl zkrátka běžný student, jenž randil, četl a kterého máma peskovala, že si neuklidil pokoj. Nedaří se však vůbec přiblížit vnitřní pochody, které k činu vedly. Palach žádné podrobné vysvětlení nezanechal a dodnes jeho rozhodnutí mnozí nejen nechápou, ale i odsuzují, neboť vnímají sebevraždu jako zbabělost. Ať už je váš postoj jakýkoli, faktem je, že coby diváci sledujeme jen sérii doslovných či zcela návodných scén. Tu jde Palach do kina na grotesku a někdo v ní hoří, poté si čte, jak se upálil mnich. Nic z toho nemá základ v historických pramenech, ale o to nejde, byť se scenáristka snažila vycházet z faktů. Vedlejší linie jsou neuzavřené, a působí tak odbytě. Palach je v podání Zavadila neskutečně topornou postavou, která nemluví, ale deklamuje. Ostatní herci byli očividně vedeni stejně, takže jen koženě prohlašují, co si myslí, a nápadně nás informují o různých historických souvislostech. Scény ve Francii jsou neskutečnou křečí a nejsou jediné. Sedláčkovi jako vypravěči schází rafinovanost, byť se mu nedá upřít, že poslední sekvence, ve které se příliš nemluví, je velmi silná. [LFŠ] (25.09.2018)