Já, Tonya

„America. They want someone to love, they want someone to hate..“ Jeden z největších skandálů zámořské sportovní historie zpracován jako černohumorná komedie s občasným „probořením čtvrté stěny“ a prvky mockumentary. Soutěžní jízdy jsou poutavě nasnímané, Sebastian Stan je nový Michael Biehn a despotická matka, vyžraný bodyguard s konexemi na tajné služby či všudypřítomná white trash demence občas vyloudí mrazivý úsměv, nicméně chtělo by to lehce prostříhat, méně tlačit Toničku do role oběti a možná na konci v rámci zatraktivnění spojit Margot s ledově ostrým Willem Ferrellem.. (24.05.2018)

Ryze pocitově vzato, Robbie za tuhle divokou přehlídku domácího násilí, devadesátkových hadrů, šílených ofin, buranského rodinného zázemí a krasobruslení měla dostat Oscara, protože za minulý rok zřejmě jen těžko existuje postava, která by měla tak široký záběr a tak dobře reflektovala společnost a zároveň hodnoty vůle, dřiny, životních vítězství, proher a realizování svého snu, ať je sebeatypičtější. Některé scény, například tu u soudu na konci, si vyložene krade pro sebe a zastiňuje nejen ostatní herce, ale i jinak skvělý technický ansámbl. I Tonya je totiž v jedně věci na stejné úrovni jako Titanic, nebo Pán Prstenů. Vizuální efekty tu slouží jako podpůrný prostředek při vypravování příběhu, nikoliv jako samoúčelná pastva pro oči. Zároveň nejsou skoro vůbec vidět a scény bruslařských představení jsou nasnímané fantasticky, přesto neokázale, takže se toho ne každý všimne. Není to bůhví jak velký film, ale po delší době příběh vzestupu a pádu člověka v antipatetickém podání s velmi svérázným, drsným humorem. (13.05.2018)

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů roku a to z několika důvodů. Velmi svěže a neortodoxně podaný životní příběh Tonyi Harding, který v rukou jiných tvůrců mohl skončit jako další nudné biografické drama s dojemným koncem. Gillespie s pomocí skvělého scénáře ze scén domácího násilí, emocionálního týrání a životního neúspěchu dělají v podstatě černou komedii, která ale nikdy neztratí pojem o tom, jak těžké to Tonya měla, a jak daleko došla. Její příběh možná nemá nejšťastnější konec, ale při pohledu na to jaké imbecily měla kolem sebe, je s podivem, že to přece jen pro ni skončilo takhle. Margot Robbie si tenhle projekt vzala na starost a do svého výkonu dala všechno. Svět se k Tonyi zachoval nespravedlivě, ale ona určitě ne. (29.12.2017)

Jakkoli herci excelují, hlavní hvězdou je režisér Gillespie - ten dokázal poskládat bujarý příběh, v němž některé motivace nelze úplně pochopit a v závěru není pro morální ošklivost všech aktérů moc komu fandit, tak energickým a soudržným způsobem, jak to uměl ve svých nejlepších dílech třeba i Martin Scorsese. Nevzpomínám si na jiný snímek, kde by mě retrospektivní schéma doplněné zúčastněnými vypravěči tak bavilo, navíc doplněno "soderberghovskými" vsuvkami v podobě výrazného soundtracku, na němž je inscenace mnoha scén závislá, nebo náhlými časovými úskoky ve prospěch údernějšího vypointování. Pod přívalem skvělých nápadů a zajímavých (byť většinou svinských) postav nakonec opravdu skoro nevadí, že by to sneslo kratší stopáž a silněji vygradované vedlejší linie. Vítané provětrání stereotypních akademických vitrín, škoda že i na Margot se nedostalo.. (27.02.2019)

Podílela se nebo nepodílela na napadení rivalky před olympiádou v Lillehammeru? O hromádce neštěstí Tonye Harding asi leckdo slyšel. Patřila k největším talentům ženského krasobruslení ve Spojených státech, víc ovšem proslula coby uječená a věčně nespokojená závodnice, často žádala rozhodčí o možnost opakování své jízdy, ráda se vymlouvala. Poté, co musela skončit s bruslením, neměla často peníze, řídila pod vlivem alkoholu, několikrát se poprala, měnila zaměstnání. Nebudu pronášet, že rutinér Craig Gillespie vypustil do světa kus, který hravě strčí do kapsy libovolný životopis nějakého legendárního sportovce. Určitě na to šel zajímavě a poměrně svěže, Margot Robbie už několikrát dokázala, že s ní musíme počítat, Allison Janney je stejně milým překvapením jako J.K. Simmons v opěvovaném Whiplash. Sic to byla úplně jiná postava, ovšem taky neustále kleje, kritizuje, uráží, hází předměty. I když se na plátně děje něco nemilého, Gillespie to překlápí do černohumorného hávu. Jenže někde měl humor jednoduše vypustit, protože daná scéna si zasloužila něco krapet jiného. Ve výsledku to přesto není ani dostatečně komediální, ani dostatečně dramatické. Druhá polovina mi už úplně nesedla. (05.01.2018)