Žít

Režisér menom Akira Kurosawa, mimochodom môj najobľúbenejší Japonský tvorca, ma neskutočne fascinoval svojimi samurajskými filmami, ktoré veľmi charakteristicky zachytávali život v pred-priemyslenej krajine Japonska. Kedy už staré zvyky a tradície pomaly upadali ale pre novú západnú kultúru neboli ešte dostatočne pripravené základy. Snímky od Kurosawa ako Shichinin no samurai (1954), Yojimbo (1961) či Tsubaki Sanjūrō (1962) patria k mojim najobľúbenejším filmom všeobecne. Ikiru je snímka ktorá je naopak radená do , vtedajšej, prítomnosti a sleduje život jedného frustrovaného úradníka, ktorý celú svoju kariéru a dalo by sa povedať, že aj mladosť presedel v kancelárií a v každodennej rutine, medzi papiermi, mu prebehlo 30 rokov života. Pravdepodobne by pokračoval vo svojom nudnom živote, keby sa nedozvedel, že má rakovinu žalúdka a do konca mu zostáva 6 až 12 mesiacov života. Psychicky sa položí lebo si uvedomí, že za svoj život nikdy nič nedokázal, nikdy nič v úrade nespravil, nikto si naňho nebude pamätať a jeho jediný syn sa už nevie dočkať, kedy sa dostane k jeho úsporám, keďže celý život tvrdo šetril, do krčmy nechodil a zbytočne na nič nemíňal peniaze. Takto sa v ňom niečo zlomí, vyberie si všetky úspory a vydá sa do prvej krčmy. Tam sa stretáva s jedným spisovateľom a rozpovie mu svoj príbeh. Spisovateľa filozofické vnímanie konca života hlavnej postavy natoľko dojme, že sa ho na jeden večer ujme a prefláka s ním celý večer. Opijú sa, navštívia podnik s hazardnými hrami aj za dievčencami sa pozrú. Chlapík však stále nieje spokojný a koniec sa blíži, tak sa rozhodne, že na úrade, kde pracuje, začne pomáhať ľuďom a nie ich posielať na úrady iné ako to je vo zvyku ešte aj dodnes. So svojim entuziazmom sa mu podarí v chudobnej štvrti sa mu síce podarí postaviť nový park ale bude ho to stáť veľa energie. Toto trvá asi 2/3 snímky. Potom hlavná postava umrie. Nasledujúca 3/4 hodina ktorá zostala je o dialógoch jeho kolegov na kare. Rozhovory sa začnú striedmo až nakoniec, keď si postupne spomenú čo všetko za posledné mesiace jeho života spravil pre ľudí, kolegovia prepadnú historickému plaču a sľúbia, že aj oni budú rovnako pomáhať ľuďom. Pozorný divák si však všimne, že film nekončí happyendom... ale svojim spôsobom tragicky vďaka ľudskej hlúposti, malichernosti a lenivosti. Herec, ktorý hral hlavnú postavu, uhral tak akoby mu išlo doslova o život. Bolesť ktorú prežíval jeho charakter musel cítiť aj on sám... Dal do toho neskutočné emócie. Ide o neskutočne podarený psychologický film, ktorý má aj dneska čo povedať. (13.12.2015)

Tak s tímhle filmem jsem se natrápila a opět bohužel musím potvrdit to, co už dávno vím - Kurosawa se mi zatím ne a ne trefit do vkusu. Stejné to bylo i s Kubrickem, který si mě nakonec získal, tak uvidíme, jestli mě podobné "prozření" čeká i s japonským tvůrcem. Opět vidím zajímavou režii, typický styl, zvláštně a netradičně vystavěný příběh, zkrátka a dobře vidím spoustu formálních kvalit, které se netýkají jenom toho, co teď spěšně jmenuju. Jenže tahle celá poetika se opět míjí se mnou jako divákem, neumím se do toho ponořit, neumím si to užít a většinu času se nudím. Tak třeba zase někdy příště. (07.04.2012)

Byl by to jenom rozvláčný doják, po kterém se člověk dva dny snaží žít život naplno, neb tento jest krátký, a pak ho to zase přejde, protože vědomí omezeného času obvykle dokáže vyprovokovat k budování hřišť pro chudé jen výjimečné jedince a jen tehdy, když smrt opravdu klepe na dveře – nebýt posledního dějství na smuteční hostině, kde se mimo jiné právě tahle nepřenosnost kouzelně reflektuje. Jinak nemám, co bych dodal – obvyklý Kurosawův vysoký standard. (16.12.2015)

Podle tohoto snímku můžu s klidem říct, že Akira byl určitě chytrým a vnímavým člověkem. Bohužel to, co tady sděluje, dělá moc "na sílu" a všechno nám prakticky naservíruje před ksicht. Což o to, sem tam je to možná lepší, aby pak parta filmových kritiků v tom nehledala něco, co tam není, ale tady to bylo jak pěst na oko. Ikiru má co říct a (bohužel) ta myšlenka je dnes možná ještě aktuálnější než tehdy (jeden člověk proti celé byrokracii vs. snaha jednoho člověka, úředníka, o to prožít svých pár posledních dnů co nejprospěšněji) ale jak říkám, podává to moc okatě a na divákovi nechává jen to, jak se s tím vypořádá. Já se s tím vypořádal následovně - kdyby film byl sestříhán o půlhodinu, jdu mnohem výš. Protože (a to mi fakt nikdo nevymluví) ten závěr je opravdu protahování něčeho, co stačilo nastínit v jedné minutě. Nechci spoilerovat, až uvidíte, tak pochopíte, ale upřímně, jakmile film pokračoval a pokračoval, přišlo mi, že to přešlo do komedie, nechtěné komedie. Jednou, za hodně dlouhou dobu tomuto filmu šanci dám, ale pro dnešek - 60 %. (14.03.2012)

Když tohle se těžko oceňuje v dnešní době, kdy je mnoho filmů o umírajících lidech, co si chtějí zbytek života co nejvíc užít a většina z nich je na jedno brdo. Žít je možná jakýmsi slavným "průkopníkem" (když to přeženu), ale čeho se tu dočkáme? Jen toho, co podobné filmy neustále kopírují a opakují. Kdybych nikdy žádný jiný film se stejným tématem neviděl, hodnotil bych výš. Jenže i když má Žít něco do sebe, pár silných scén (nejsilnější je asi ta, kde se v baru zpívá o umírání a Watanabe se rozbrečí) a skvělou filmařinu, i tak mi to nic nového nedalo a navíc se to strašně táhne. Fakt nechápu tu dvou a půl hodinovou délku, když obsahuje spousty zbytečně dlouhých scén. Objektivně za 3*, ale znova už bych si ten film jen tak nedal. (16.08.2020)