Sanjuro

Samurajské filmy mě tematicky i žánrově míjí a jejich zdejší výraznou oblibu nesdílím. Možná, že se jednou stane zázrak a přede mnou odplyne samurajský film, kterému budu schopný udělit 4 hvězdičky (ne-li víc). Sanjuro měl k tomu našlápnuto nejsilněji, spočátku mě nadchl mj. díky skvělým režijním nápadům ze strany Akiry Kurosawy... to, jak snímá čekání na příchod hlavního protagonistu a od první chvíle rozjíždí smršť dialogů s představením různých charakterů, jak přechází posléze do akčního souboje včetně náhlého zjevu útočícího davu na scéně... k tomu neotřelé geniální skrýše, detailně provedené plížení se samurajského kolektivu vůči nepříteli poza stromky a řada vtipných scén včetně krátkého tanečku do rytmu šedesátkové hudby(!)... a Toširó Mifune hraje tentokrát i s mírným komickým nadhledem, který není cizí ani celému filmu. Tomu v pevných tvůrčích rukou páně Kurosawy rozhodně není cizí ani zakončit vše jasnou myšlenkou... „Já s tebou nechci bojovat. Když budu tasit, někdo z nás padne. Nestojí to za to.“  Vlastně bych se měl být skvěle bavit a po skončení být nadšen. Ale funguje to spíše napůl: bavím se a nadšeně sleduji řadu scén, ale zároveň (menší) řadu jiných scén mezi tím bojuji s tím, jak se to táhne, občas tíhne dějově k monotónnosti, nedokáže mě plně upoutat každou scénou a jak afektovaně působí mnohé výkony vedlejších herců... a ten krvotrysk na závěr, ten už byl snad přímo nechtěnou inspirací pro Lady Snowblood. :o) Ze samurajských filmů ale zatím to nejlepší, co jsem viděl. [70%] (26.02.2023)

Japonská režisérská legenda Akira Kurosawa ve své klasice z roku 1962 opět přivádí na scénu potulného samuraje s tváří Toshiro Mifuneho. Tahle postava ale rozhodně není uhlazeným hezounem ztělesňujícím veškeré lidské ctnosti. Právě naopak, charismatický vousáč v otrhaném kimonu spíš holduje alkoholu, nadávkám a zabíjení lidí. V jádru je to ale vlastně "dobrej" chlap s vysokým morálním kreditem, co krájí zlosyny s elegancí baletního velmistra a ještě sem tam přihodí nějaké to životní moudro. Zápletka není nijak výjimečná a tak je zřejmé, že snímek stojí a padá s hlavním hrdinou, který film dovede až k efektnímu krvavému finále. Po tomhle gejzíru rajčatové šťávy si určitě každý zapamatuje, jak má vypadat správný "samurajský" film. (29.09.2006)

Ako je to už takmer štandardom v Kurosawových filmoch i v tomto je veľmi dobrá kamera. V porovnaní s JODŽIMBOM je v tejto snímke viac násilia i krvi. Niektoré z postáv sa správajú príliš naivne. Naopak v Sandžurovi môžeme nájsť hlbšie myšlienky. Nemôžem sa ubrániť pocitu, že tento film ukazuje politiku takú, aká vždy bola i stále je. Podliaci vyzerajú navonok príjemne a dokážu oklamať masy (vo filme masu stvárňuje skupinka deviatich mladíkov), naopak ten, kto to myslí naozaj dobre má problém presvedčiť ostatných o správnosti svojich záverov. Samotný Sandžuro, ktorý stvárňuje ľstivého nápravcu krívd, často dopláca na prílišnú horlivosť tých, ktorým pomáha. Tri hviezdičky preto, lebo je to dobrý film, je však o niečo slabší ako predchodca Jodžimbo, ktorý dostal štyri. Každopádne samurajská klasika. (28.10.2003)

Tak prvních 40 minut jsem nevěděl, na kterou stranu mám odvracet zrak od televize, ale poté se to trošičku zlepšilo. Film jsem nakonec doukoukal a žádnou psychickou ujmu jsem nezaznamenal. Toširó Mifune byl fajn a dokonce nebyl vlastníkem naprosto debilní paruky, která mě u ostatních zúčastněných nepopsatelným způsobem vadila a chtělo se mi z ní dokonce i blít. Nakonec jsem v sobě zvratky přeci jen udržel. V noci bych nemohl oka zamhouřit, kdybych si teď nepostěžoval na samurajské „souboje". Akira Kurosawa mě těmito souboji totálně rozesmál. Nevím, zda to šikmá japonská oči vidí jinak, ale tohle přeci nemohl myslet vážně. Něco tak debilního bych se styděl vypustit do světa filmu dokonce i já. S ohledem na ubíjející první čtyřiceti minutovku nemohu dát jiné hodnocení než odpad! p.s. Velmi mi vadilo těch debilních 9 Japonců s kriplovskými sestřihy, kteří se táhli za Toširem, jako smrad za cigánama. (12.04.2013)

Další výborný Kurosawův film s bezejmenným samurajem v sobě nese hned několik zajímavých postupů v otázkách důvěryhodnosti postav a jejich konání, spojuje aspekty etiky (a etikety) v očekávání budoucího chování hrdinů a zajímavě modeluje aktivnost i pasivitu protagonistů. A bezmála každý, i sotva znatelný čin (a někdy i absence činu), má v celém korpusu příběhu své místo a je později využit, či je na něj nějakým způsobem navázáno. Když například Mifune několikrát vytkne devíti mladým rebelantům přílišnou horlivost, oni se nakonec (navzdory očekávání) poučí. Avšak jejich těžce nabytá trpělivost se projeví právě v ten nejhorší možný moment, v kterém by naopak měli být spontánní a akční. Nebo když Mifune řekne, že je úplně jedno, zda pošle jako znamení svým druhům bílé, či červené kamélie. Tato zdánlivě nedůležitá replika je nakonec použita ke konečnému rozuzlení situace (ne-li celého příběhu). Krom nebývalé komplexnosti a vnitřní spjatosti, tím snímek získává také na skutečném napětí – divák totiž nikdy netuší, co kdo udělá a jakým překvapivým způsobem to ovlivní celé další dění. (21.04.2017)