Zlatý podraz

Na premiéru tohoto snímku jsem se velmi těšila hned z několika důvodů. Režiséra Špačka si cením nejen za jeho filmovou, ale i seriálovou tvorbu (loňský "Svět pod hlavou" byl opravdu úkaz, v pozitivním slova smyslu). Na scénáři k jeho nejnovějšímu dílu navíc pracoval můj oblíbený vyučující. Věděla jsem, že natáčení předcházelo několik let tvrdé práce (pánové Bažant a Závozda mimo jiné vydali kroniku československého basketbalu - knihu "Nebáli se své odvahy"). Na úvod tedy musím podotknout, že za výsledek se nikdo ze zúčastněných rozhodně nemusí stydět. Díky štědrému rozpočtu je radost sledovat bohatou výpravu (večírky na americké ambasádě nebo autentické prostředí basketbalových mistrovství) a dobové kostýmy. Pan Smutný s kamerou čaruje tak, jak to umí jen on. Hereckým výkonům nelze nic vytknout. Zkušení Ondřej Malý, Alena Mihulová nebo pan Hartl (tomu bych přála i nějaké ocenění) odehráli svůj standard, mile překvapily neokoukané mladé tváře, především Filip Březina (ten mě zaujal už malinkou rolí v Hřebejkově „Zahradnictví“, doufám, že bude obsazován častěji). ALE. Největším problémem je bohužel právě scénář. Hlavně první polovina filmu je plná scén, které příběh nikam neposouvají a které v kombinaci s nedostatkem dialogů mezi postavami dokáží diváka pěkně zmást. S kamarádkou jsme si po projekci říkaly: „Vždyť se tam skoro vůbec nemluvilo!“ Jakmile se vyprávění přehoupne do roku 1948, situace se trošičku zlepší (přibyde mrazivě vtipných momentů: „Musíte vzít do týmu aspoň dva dělníky.“ „Ale my chceme vyhrát.“), přesto jsem z celkového výsledku trochu na rozpacích a neskrývám mírné zklamání. (03.11.2018)

Mám moc ráda sport. V posledních letech bohužel spíše na dívání, zejména atletiku, tenis a basketbal. Takže jsem si tohle nemohla nechat ujít. Odcházela jsem dojatá a smutná. To ano, ale hlavně díky vlastní představivosti a solidnímu příběhu, při němž jsem si vzpomněla na hokejisty nebo na Olgu Fikotovou... Nevyužitý potenciál charismatického Standy Majera a i dalších, vždyť příběh samotný byl zajistil pohnutí a nespavost až do rána. To se ale bohužel (nebo bohudík) nestalo. Plus nejen za odvahu tohle zpracovat, ale také již za zmiňované bývalé basketbalisty v dresech soupeřů. Možná dobře, že to nenatočili opravdu pořádně, i tak se mi to zapsalo do srdce i přes hromadu výtek, níže už zde někde zmíněných. (29.10.2019)

Film má nezaměnitelnou kameru Vladimíra Smutného. Je příjemný jak vypráví upřímným zaujetím. Válku shrne film v několika úsporných obrazech, počínaje tajným večírkem v tělocvičně se swingem, náletem a klukovskou frajeřinou a konče výjevem z gestapa, po němž následuje pocta oběti. Stylová, tichá a docela uměřená; Špaček neždímá emoce násilím. Film je plný pohledných, slušných, dychtivých a nadšených mladíků, jejichž nevinnost se zábavně vyjímá v nevěstinci. Zlatý podraz zosobňuje klasickou epickou stavbu, v dnešní domácí kinematografii dost vzácnou. Ale právě tady se vynoří i hlavní problém. Nejde o drobné doslovnosti, ať se týkají rozbité boty jednoho z hráčů, nebo zbytečné sexuální úchylky ústředního zlosyna, kterého výtečný Ondřej Malý dovede vystihnout bez berliček karikatury. Zásadní potíž vyvstává s nadnárodní romancí hlavního hrdiny, kterého ztvárnil Filip Březina, a uprchlické tanečnice ze Lvova, již hraje Patrycja Volny. Milostná zápletka působí, jako by ji autoři scénáře Jakub Bažant, Kristina Nedvědová a Jiří Závozda dosadili do originálního sportovně-politického dramatu ryze účelově, podle kinařského pravidla, že „láska táhne“. Osudový vztah rozdělený železnou oponou už filmaře zlákal mnohokrát, od Rebelů ke Studené válce, a především podprahové jiskření uvnitř dvojice ze Zlatého podrazu se blíží nule. Možná i proto, že herečka je nositelkou jediného výrazu. Od jejího vstupu na scénu včetně mile rozpačitých rodinných Vánoc se tok vyprávění lehce rozklíží. Popis doby se nadále drží střídmých, o to silnějších prvků, třeba nástup Lidových milicí vnímaný přes výlohu hodinářství naprosto stačí coby předzvěst nové nesvobody, ale loučení milenců zase dojem zkazí. Z trojboje romantiky, politiky a sportu tedy vychází láska jako nejslabší a basketbal, ač u nás na rozdíl od Spojených států nemá fanouškovskou tradici na plátně ani mimo ně, jako naopak nejsilnější článek. Pařížské finále s povinným politickým závazkem, že „budeme druzí za Sovětským svazem“, znovu zážitek pozvedne náladou připomínající památnou hokejovou odvetu za ruskou okupaci; navíc mu nahrává tajemství, protože málokdo kromě odborníků ví, jak se tehdejší utkání vyvíjelo a co rozhodlo. (15.04.2020)

Strašlivě promarněná příležitost, což je obrovská škoda. Troufám si tvrdit, že ani ten největší sportovní fanoušek o basketbalových událostech zobrazovaných ve filmu moc neví, proto měli tvůrci v rukou vskutku atraktivní materiál, který měl dopadnout mnohem lépe. Kámen úrazu je ve scénáři, který funguje pouze v momentech, kdy se hraje basketbal - zápasy jsou dynamické, výborně sestříhané, mají tempo a jsou svým způsobem i napínavé. Jakmile se ale příběh přesune mimo koše, moc nefunguje. Romantická linie je mdlá a nezajímavá (i kvůli špatné chemii mezi oběma herci), politická nevysvětlená a jen naznačená, film se v těchto momentech dost táhne a nemá prakticky co nabídnout. Špaček dělá, co může, aby film zachránil, což se mu relativně daří, neboť dobová atmosféra je velmi dobrá a obsazení sestávající většinou z neznámých tváří taktéž, i když nejvíc vynikají úžasní Jan Hartl, Alena Mihulová, Filip Březina a v závěru též Ondřej Malý. Nejlepší je ovšem na český film odvážná a dost netradiční hudba, která filmu dodává zvláštní kouzlo, a jejímž vrcholem pak je hodně svérázný, ale povedený remix české hymny, který navíc představuje i její opomíjenou druhou sloku. Je škoda, že výsledek je tak "rozplizlý", protože o silné momenty tu není nouze (projíždění vlakem skrz rozbombardované město nebo pochod komunistů v ulicích) a tato historická kapitola není tak známá. 60 % PS: Onen zlatý podraz až zas takovým podrazem není, takže nelze čekat nějaké vyložené "zaříznutí". (24.03.2019)

Krom povedených Pout jsem od Špačka nic dalšího neviděl, takže u mě převládalo spíš vyšší očekávání. To se bohužel nenaplnilo. S tímhle filmem jsem měl jeden základní problém. Postavy mě nedokázaly nějak víc strhnout k tomu, abych jim fandil či se o ně bál. Těžko říct, jestli to bylo spíš tím, že nebyly zvlášť dobře napsány nebo kvůli poněkud mdlým hereckým výkonům. Ani hvězda výše zmíněných Pout Malý zrovna nezářil (ne že by mu to jeho role příliš umožňovala), mladí herci byli spíš nemastní, neslaní a konkrétně lví nominaci pro Hartla beru čistě jako zdvořilost. Film mě začal pořádně bavit až s příchodem zápasů. Samotné zpracování „mačů“ se mi líbilo, byly dynamické, dobře sestříhané a měly šťávu. Bohužel mimo hřiště mě to stále příliš nebavilo. Technická stránka byla zdařilá (tam bych ty nominace i chápal), francouzština netypická, ale to bylo tak všechno. K tomu, co znělo při závěrečných titulcích, se radši nebudu vyjadřovat. Ambice možná byly vysoké, ale výsledek jim neodpovídá, za mě pouze lepší průměr. (17.03.2019)