Bratři Bluesovi

Trvalo to dlouho, ale nakonec si mě "Bratři Bluesovi" získali. Z hudebního hlediska mi to teda nic moc neříká, ani vystoupení Arethy Franklinové, ani Raye Charlese, ani Jamese Browna, kterého jsem dokonce viděl na dvou koncertech naživo, ale mám rád ten absurdní humor, který je zde vytvářen především postavou Carrie Fisherové. Dan Aykroyd zde působí neskutečně mladě a stejně tak svěží je i jeho humor. Seznam skladeb ve filmu - http://www.bluesbrotherscentral.com/movies/the-blues-brothers/music/ (01.10.2010)

Spoustu písniček, automobilové honičky, výbuchy a fašisty, moc jsem toho na základě recenzí od filmu nečekal. Ke svému údivu jsem dostal něco víc: Vtipnou a vůbec ne hloupou zábavu, příběh který má hlavu a patu, pohodičku i energii. Doporučuju, neodejít mi kazeta do věčných lovišť i s videem, hned bych se na řádění bratrů Bluesových - těch s božím posláním - podíval znovu. Snad se zase někdy objeví v televizi. (22.04.2005)

Nenechte se zmást vizáží podomních obchodníků s vysavači, bratři Bluesovi klamou těly. Když pomineme, že zapáchají a že se je neustále snaží někdo zabít nebo dostat za katr, jsou to celkem sympaťáci. A taky (a hlavně) skvělí muzikanti. Z nepříliš originálního, leč velmi odvážného nápadu natočit celovečerní film založený na herecko-pěvecké účasti čerstvě zformované skupiny (původně šlo o skeč Belushiho a Aykroyda v Saturday Night Live), vzešla překvapivě konzistentní zábava. Zdůrazňuji slovo ZÁBAVA a zároveň nedoporučuji hledat za těmi mikro-výstupy povědomých tváří (James Brown, Frank Oz, Ray Charles, Steven Spielberg) a dlouhými automobilovými honičkami (z nichž minimálně ta poslední svou masivností vejde do dějin) něco víc. Apendix: Dan Aykroyd nesundá sluneční brýle za celý film ani jednou, John Belushi pouze na jeden dojemný okamžik. 80% Zajímavé komentáře: kitano, JohnnyD, `barocco (10.10.2009)

Napriek kultovému statusu v USA sa jedná možno aj o nedocenenú klasiku. Asi žiadny iný film nespája svojím štýlom, obsahom a atmosférou 70-te a 80-te roky v americkej kinematografii. V 70-tych rokoch dominoval Nový Hollywood, experimenty, post-vietnamská depresia, skrátka veci, ktoré boli nejakým spôsobom "ťažké" alebo smutnejšie a umelecky ambicióznejšie - Apokalypsa, Taxikár, Krstný otec, Všetci prezidentovi muži, Rocky, Lovec jeleňov, Francúzska spojka, Vyháňač diabla, Činska štvrť, atď. V 80-tych rokoch naopak po úplnom komerčnom prepade Nebeskej brány v r. 1980 štúdiá experimentom, depresii a voľnej ruke umelcom zamávali a preorientovali sa na prístupnejšiu zábavu, odľahčený štýl, viac svetla, viac farieb, viac romantiky a energie po tej dekáde zmaru - E. T. Mimozemšťan, Návrat do budúcnosti, Spomienky na Afriku, Rain Man, Top Gun, Indiana Jones, Bláznivá strela, Ghostbusters, a pod. Nájdu sa v každej dekáde aj opačné príklady, ale celkový štýl či atmosféra vo filmoch prevažne zodpovedala tomuto rozdeleniu. Blues Brothers oba tieto štýly spájajú. Na jednej strane je film umelecky na pomerne vysokej úrovni (kamera, nasvietenie, hudobné čísla, kostýmy, koncept o dvoch bratoch v tmavých oblekoch s permanentne nasadenými okuliarmi) a nemá atmosféru len obyčajnej bláznivej komédie. Na druhú stranu sa jedná zjavne o zábavu, ktorá sa svojím obsahom nesnaží komunikovať nejaké ťažké pravdy o živote, získava si publikum aj známymi tvárami v malých úlohách a všeobecne chce baviť. Možno sa dá povedať, že forma a umeleckejšie uchopenie zodpovedá 70-tym rokom a obsah už rokom 80-tym. Film začína tým, že Jake (John Belushi) opúšťa väzenie, vracia sa do života a s bratom dávajú dokopy starú kapelu s cieľom, aby pomohli sirotincu, v ktorom vyrastali. Na začiatku je to obsahovo vlastne depresia a snaha vykúpiť vlastné hriechy niečím dobrým a na konci už sú zlé časy zažehnané. Tak ako Jake odchádza na začiatku z depresívneho väzenia, týmto filmom symbolicky opúšťa americká kinematografia depresívnejšie 70-te roky. Potom nasleduje divoká jazda plná zábavy s občasnou vážnosťou (80-te roky) a na konci sa zistí, že každá sranda niečo stojí a že tá nespútaná bžunda raz skončiť musí, ale to automaticky napriek tomu že životné problémy človeka skôr či neskôr dobehnú neznamená návrat k depresii (k 70-tym rokom), ale pokračovanie iným smerom (možno 90-te roky?). Pochybujem, že toto celé bol niekoho úmysel, ale podľa mňa neexistuje film, ktorý by formou a obsahom lepšie vystihoval akési oporné body, na ktorých bola kinematografia USA v 70-tyh a 80-tych rokoch postavená. A ono je to ešte k tomu aj sranda, kvalitne spravená (naháňačky), s nápaditými hudobnými výstupmi, dobrými hercami a vôbec podarená. Pre Aykroyda aj Belushiho asi umelecký, i keď nie komerčný, vrchol. (25.08.2021)

Ano, dějově naprosto o ničem, ale jako muzikál a sled skečů je to opravdu skvělé. Umělci jako Ray Charles, Aretha Franklin nebo John Lee Hooker a to, co předvádějí "na jevišti", o tom to vlastně celé je. Jenže aby Blues Brothers vzbudili zdání alespoň nějaké dějovosti, musí se ve filmu mezi scénkami něco dít, a tak je stopáž poněkud neúměrná. To film degraduje, protože se na něj podíváte jednou za dlouhou dobu, kdy opravdu máte náladu a čas. 70% (26.05.2005)