Režie:
Fritz LangHudba:
Peter SchirmannHrají:
Lil Dagover, Walter Janssen, Bernhard Goetzke, Karl Platen, Lydia Potěchina, Grete Berger, Eduard von Winterstein, Rudolf Klein-Rogge, Louis Brody (více)Obsahy(1)
V jedné malé vesnici kdesi uprostřed Evropy se zničehonic zjeví záhadná postava v černé kápi a odvede si sebou mladého muže, který právě plánuje svatbu se svojí dívkou. Když nešťastná dívka zjistí že to byla samotná smrt, vydá se ji vyhledat a prosí ať ji vrátí milého zpátky. Postava v černé kápi ji zavede do jakéhosi chrámu, kde hoří tisíce bílých svící, z nichž každá představuje jeden lidský život. Smrt pocítí k nešťastné dívce lítost a slíbí ji, že jí vrátí milého zpátky, když ona dokáže zachránit alespoň jeden ze tří lidských životů, které se právě chystá zničit...
Tento fascinující gotický příběh je jedním z hlavních děl poválečné německé kinematografie. Fritz Lang ním odpověděl na právě probíhající vlnu avantgardního expresionismu. Zajímavostí je, že k natočení tohoto díla inspiroval Langa jeden sen, který se mu zdál kdysi dávno v dětství. (caligari)
(více)Videa (1)
Recenze (44)
Sprvu to vyzerá na temný príbeh, aké boli v danej dobe vo veľkej popularite, kde hlavne smrť zosobnená šľachovitým vysokým mužom s ostrými rysmi tváre hrajú prím. Čoskoro sa film v dobrom slova zmysle zromantizuje a nastoľuje večnú myšlienku, že láska je mocnejšia ako smrť. Hoci má mladá žena, ktorá chce vyslobodiť svojho milého zo spárov smrti, splniť aspoň jednu úlohu z troch, nech si nikto nemyslí, že bude svedkom klišoidného záveru. V tomto oceňujem Langov prístup k scenáru. Môj pocit z tejto podoby nemeckého expresionizmu je pozitívny. ()
Der müde Tod je rozkošnická záležitost. Už pouhý fakt, že Lil Dagover a Walter Janssen jsou společně označeni za Das Liebespaar mluví za vše. Všechny jejich minulé inkarnace nejsou tak důležité jako prostý fakt, že tvoří jeden celek. Jeden bez druhého nemůže existovat a proto cesta do samotného království Smrti je tím nejmenším. Bernhard Goetzke jako Smrt je nádherně letargický vůči neměnné potřebě lásky a zvažuje čistě pro zpestření svého bití různé možnosti spásy. Leč v samém závěru se ukazuje, že Láska je silnější než Smrt. Všechny typické rysy spolupráce Langa a von Harbou jsou na místě, poslání vyšší myšlenky a fatální prostředí království Smrti nemá v jejich podání konkurenci. ()
Zhlédnutí každého takového starého filmu je pro mě vždy určitě velkým zážitkem (už samotné vědomí toho, že sleduji film, z jehož tvůrců už nikdo není dlouhé roky naživu, mi osobně vždy přišlo minimálně zneklidňující), kvůli němuž i rád mávnu rukou nad lecčíms - za sebe kupříkladu nemám problém přiznat, že mi značná část děje přišla nesnesitelně nudná - přesto mi to kupodivu příliš nevadilo. Vidět film z tak jiného světa podle mě už tak nějak logicky předpokládá, že na něj člověk nemůže aplikovat současné hodnotící soudy. Ten film vnikl v nějaké době, přišel s nějakou zprávou o našem světě, a já jsem na pochybách, jestli mu vůbec dnešní člověk ještě má šanci "správně" rozumět, jestliže jej vidí natolik "přesazený" z původního kontextu. Kupříkladu mě tam nejvíc bavilo to vizuální zpracování a potom samotná postava smrtky, která zde má značnou působivost - byť přesvědčivosti Václava Lohniského ve snímku Dařbuján a Pandrhola podle mě přece jen nedosahuje. Celkově mi přijde úžasné, že se tento film zachoval a že ho může vidět i dnešní člověk - mimochodem přišlo mi, že scéna v místnosti se svícemi posloužila jako inspirace pro podobnou scénu v Herzově snímku Deváté srdce ("síň času"). ()
Únava jako argument, únava jako trest... Neprávem opomíjený snímek Fritze Langa, který je ve stínu jeho slavnějších děl, ačkoli patří k pilířům filmových projevů německého expresionismu. Stylisticky se jedná o nebývale rozmanitý opus skandinávského střihu o Smrtce na nekonečné cestě bez možnosti vykoupení. Paradoxně nejstrašnější je úděl vykonavatele, kterého unavuje vlastní všemocnost (nemůže prohrát). Jenže to není vše – Lang do filmu velmi účelně zasadil tři „povídky svíce“, které demonstrují postavení Smrti/smrti v lidském životě. Napříč kulturami (renesanční Itálie, Arábie, Čína) se tu rozehrávají mocenské intriky a trestání zakázané lásky. Zejména čínská povídka je mimořádně vtipná a prokazuje černohumorný potenciál expresionismu – její absurdní stylizaci sice nejde brát úplně vážně, ale v hyperbole kroků absolutního monarchy můžeme pozorovat, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Samotná Smrt to totiž v tomto kontextu opravdu není. Ve všech povídkách plní roli poslíčka, místy trapného poskoka tupého vládce. Smrt si vybírá jen částečně, protože podnět k vykonání dostává opět od lidí (nebo od Boha, řekli by někteří diváci). Lang natočil vynikající dílo; svěží, ironické i trvale mrazivé. Již zde prokázal svou umanutost a rysy megalomana. Umět takto potrestat Smrt je vskutku elegantní – unavená se plahočí za dalším plněním, což je nejpřijatelnější trest pro tak strašné zadání. ()
Zprvu komorní příběh s hororovými podtóny, se sázkou mezi Smrtí a mladou dívkou o to, zda je mocnější smrt nebo láska, rozprostře ve výpravně okázalou a nápaditou podívanou. Výkon Bernharda Goetzkeho, v roli k smrti zarmoucené Smrti, je vskutku pamětihodný. A je tedy láska mocnější než smrt? Máš recht Fritzi. ()
Reklama