Složka 64

V knižní sérii jsem skončil zatím u Selfies a právě Složka 64 mi připadá jako poslední skvělá záležitost, následoval celkem dost sešup kvality, který se nepodařilo zastavit. U filmů to mám trochu jinak - po příšerném Vzkazu v láhvi jsem si vychutnal čtvrtý díl. Velmi slušně natočeno tak, aby byl divák udržován v neustálém napětí. Přečetl jsem si, že Lie Kaas skončil a nahrádil ho Thomsen. Je to škoda, Carla Morcka ve filmovém podání jsem s ním měl už spojeného. (30.05.2021)

... a já si říkal, že to místy působí jak jeden díl nějakého seriálu (jop, Složka 64 je pro mě první setkání se sérií, a to bez znalosti kontextu). ___ Stavba charakteru hlavních postav a jejich vztahů působí zejména zpočátku a závěrem filmu strojeně, těžkopádně, knižně, televizně. Děj se až příliš často posouvá dál příliš okoukanými postupy a to samé lze říct o způsobech budování napětí. Vše ale vlastně funguje - především napětí, ale i detektivní budování a rozplétání pripadu. A obsah samotný je v určitých ohledech příjemně svěží a civilně pestrý. Zejména mám ale radost, že je i v tomto snímku uvěřitelně přítomný pro dánský film typický důraz na sociální kontexty (byť v menším množství a někdy méně nevybíravě, než bych si přál). Sociální kontext, zřetelně poukazující na konkrétní a nejen pro Dánsko aktuální nerovnosti ve společnosti a dopady předsudků, nepůsobí samoúčelně a snímek potvrzuje severskou premisu, že může být i v poměrně nenáročném díle přítomný, že může být i takový snímek sociálně citlivý, nemačistický a progresivně kritický, aniž by utrpělo napětí, akce nebo syrovost. (21.01.2019)

Oddelenie Q nie je žiadnou geniálnou, do bodky premyslenou kriminálnou sériou, ale teší ma, že ani po predošlých troch častiach nepostráda vynikajúcu atmosféru a mysterióznosť. Hlavnú dvojicu som si navyše časom veľmi obľúbil, takže môjho pohľadu ide o ďalšiu veľmi vydarenú časť a pokojne uvítam aj päťku. (08.04.2019)

Tři filmy trvalo, než Oddělení Q našlo svojí filmovou identitu. Po rozporuplných a scenáristickými neobratnostmi stíhaných dílech je tu konečně suverénní kombinace whodunnit detektivky a společenského thrilleru, kterou dopředu ženou dva ústřední charaktery. Má to ostří, skvělé tempo a jen pár dílčích neobratností. Navíc zapojení aktuální společenské linie je velmi, velmi dovedné. Mezi filmovými scandinoirs šampion. (26.01.2019)

Děj postupně enormně nakyne do netušených rozměrů, kdy film začne být od poloviny dál o něčem úplně jiném a stane se podstatně vážnějším, dramatičtějším a tematicky závažnějším. Konání obou detektivů je průběžně prostříháváno s událostmi ze šedesátých let, kdy si mladé dívky prožívaly peklo v jakémsi ostrovním převýchovném ústavu, kam je jejich rodiny posílaly nejčastěji kvůli potlačení sexuálního apetitu, a se současnými scénami s nějakou starší paní, která by teoreticky mohla být tím hledaným vrahem, ale není to jisté. Postavy hlavních hrdinů snad poprvé konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, ale aby dokázal alespoň sem tam projevit nějakou vstřícnost, uznání nebo cit. Stejně tak se pracuje i s Carlovými obavami z osamělého života a se změnami v jeho kamarádsky-pracovním vztahu s Assadem. Napínavé vyprávění disponuje průběžně gradujícím spádem. Nejde přitom ani tolik o zásluhu dánského režiséra Christoffera Boeho jako spíš o vynikající práci trojice scenáristů v čele s Nikolajem Arcelem, který adaptoval i všechny předchozí Adler-Olsenovy romány. (05.10.2019)