Stehlík

-"I dreamt I saw my mother again." Když už chcete otevírat svůj film narací, tak takhle se to dělá. Akorát by stačila ta jedna věta, zbytek byl nadbytečný. Takové plýtvání perfektně dobrým Deakinsem. Ta trocha emo Finna Wolfharda mě v tom gigantickém návalu rezignované beznaděje aspoň pobavila, ačkoliv se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je to dobrý herec, nebo jenom roztomilý chlapec. Ale dobrý bože, opravdu všechno zkrátit tak na půlku. Říkám si, že když už se neuměli rozhodnout, co je pro celovečerní film nosné a co je jenom neschopnost adaptovat ("zredukovat") rozsáhlou knihu do snesitelně dlouhého a smysluplného filmu, tak z toho měli udělat televizní minisérii, kde by každý díl měl svou vlastní pointu a celek jako celek by potom dával ještě další, větší smysl. Tohle je takový dost zmrzačený ptáček, vidíme hlavně ten řetěz, kterým je připoutaný k bidýlku, ale nedostaneme se k té všeobjímající kráse, která by ho měla dělat jedinečným. (05.12.2019)

Potácel jsem se od jednoho k druhému a pořád bez emocí. Cítil jsem se jako hlavní hrdina, také jsem hledal nějaký záchytný bod, jenže ten se nedostavil. Postavy přicházejí, události také, vše je tak nějak poslepované, ale divák si toho moc neodnáší. Režisér John Crowley, který většinou divákům nepodlézá, nepřibližuje se vykalkulovanosti, si tentokrát vzal příliš velké sousto. Vysype toho na nás spoustu, ostatně v ruce měl obsáhlý román oceněný Pulitzerovou cenou. Výsledek je každopádně (jedním slovem) zvláštní. Třináctiletý hoch přežije na rozdíl od své matky bombový útok v galerii umění. Otec už před tragédií zmizel, takže se ho ujímá snobská rodinka, učí se tajemství starého nábytku, chce být víc než jen kamarádem dívky, která přežila stejnou katastrofu, pak se ozve jeho tatík, pak zjistíme, že si z muzea po výbuchu něco odnesl. A tak dále, a tak dále. Jsme někde v polovině a já už nemůžu. Občas jsem měl pocit, že jsem si odskočil na záchod, jindy pro kávu a zapomněl film stopnout. Něčeho se mi pořád nedostávalo a chyběla mi chuť zjišťovat, co to asi bylo. (26.03.2020)

Mohlo by to fungovat jako osmý díl televizního dramatu. Stehlík je hloupý, bez tvaru a nepřesvědčivý. Je to bezchybné fiasko. Chtělo by to, aby měl režisér větší účinnost v tom co chce říci. Vizuální stránka není špatná, ale je to bez energie a emocí. Spíše jde o transplantaci knižní zápletky než o vloženou adaptaci. (23.03.2020)

V minulosti som sa pokúšala prečítať knižnú predlohu od Donny Tartt, Dostala približne po 50 stranu, ďalej som nepokračovala nakoľko si myslím, že nie je správne sa do čítania extrémne nútiť. Našťastie som nedala na tunajšie recenzie a filmu som dala šancu. Je síce pravda, že film je dosť dlhý (kniha má cez 700 strán) ale bol pomerne dobre obsadený a zaujímavo natočený formou skladačky v rôznych časových rovinách, kde sa príbeh uzavrel až v poslednej minúte vložením posledného dieliku.  K tým, čo volajú po skrátení o hodinu, ktorú časť/časti by ste z filmu vyhodili? (12.04.2022)

Asi ještě zhruba tak v nějaké pětačtyřicáté minutě jsem si říkal, že takovou nudu a zcela nefunkční podívanou prostě nemohu dát až do konce, jenže při závěrečných titulcích jsem najednou vykulený zjistil, že právě od oné úvodní třičtvrtěhodinky mě ten podivný, nezáživný příběh naprosto z ničeho nic pohltil a ve výsledku jsem došel zjištění, že něco tak neobvyklého, zároveň ale poutavého jsem již dlouho neviděl a i když se to vážně velice těžko vysvětluje, tak přestože se na první pohled zdá, že se jedná o divácky fakt neatraktivní a nepřístupný snímek, tak nakonec musím konstatovat, že sice pro masové publikum rozhodně není, ovšem že by byl bezduchý, či prázdný, tak to ani náhodou, naopak, ve výsledku považuji Stehlíka za opravdu silné a emočně vypjaté drama, s velkým přesahem, jenž v sobě skrývá spousty oduševnělých a podmanivých témat, podaných ve velice působivém zpracování, kdy sice může potenciálnímu publiku vadit vážně pozvolný styl vyprávění, zabývající se zdánlivě bezvýznamnými momenty, v závěru však do sebe všechno až pozoruhodně perfektně zapadne, o což je výsledný dojem pak ještě výraznější a silnější. Stehlík je tak sice zkrátka mimořádně náročná podívaná, která určitě neosloví davy, nicméně já osobně se až divím, jak mě nakonec toto filmové dílo naprosto pohltilo, lehké to s ním ale rozhodně není. (27.12.2020)