25. hodina

Ultimátní. Tenhle film mě dostal na tolika rovinách a probudil v mých cynických, zadřených útrobách tolik emocí a sebezpytujících myšlenek, že se mi nedostává slov. Mistrně odvyprávěný příběh, jede od začátku v mírně komickém tempu (jak je u Leeho zvykem), ale jak na sebe postupně nabaluje jednu dokonalou scénu za druhou (zde hojně citovaná "fuck you árie" mě nepřikovala k židli, ale přitáhla mi rypák na půl metru k obrazovce), jeden jiskřivě zábavný, chytrý a syrový dialog za druhým, těžkne depresí, melancholií, bezmocným vztekem a hrůzou, stále silněji se zrcadlící v Montyho očích. Hudba. Herecké koncerty. Režijní symfonie. Jen ten konec, ten roztáhlý konec (jakkoli možná podtrhující hořkost situace) se se mnou lehounce minul. Jinak krása a stoprocentní zážitek. 100% (26.01.2008)

Edward Norton jde do vězení. Než ale k neveselému plnění rozsudku nastoupí, musí stihnout neuvěřitelnou spoustu věcí. Udobřit se s kamarády, naposledy pořádně zakalit, srovnat dluhy, rozloučit se s láskou jeho života, zanadávat si na nespravedlivý svět a spoustu dalších prkotin. Spike Lee vás v téhle dramatické jízdě vtáhne do dvouhodinového kolotoče plného dialogů, jež by se měly tesat do kamene. Jedná se o filmovou nutnost, které nasazuje korunu nejen úderný konec, ale hlavně známý fuckovací monolog. Fuck prison, man! (08.01.2014)

Velmi zajímavé drama se skvělým Edwardem Nortonem, s bezchybnými hereckými výkony a s vynikajícími dialogy. Výborná byla scéna, kdy Monty nadává na celou společnost a naprosto úžasná ta, kdy ho jeho přítel zmlátil. Celý film je jedno velké zamyšlení nad chybami, které v životě můžete udělat, o strachu z příštích let ve vězení, o myšlence na svobodu. Postava Montyho nejlepšího přítele ( Barry Pepper)je pro mne osobně ta nejlepší, protože ho má rád, nikdy se na něj nevykašle a přesto neustále připomíná, že vězení je naprosto spravedlivý trest za to, co Monty udělal. (23.07.2005)

Následující komentář obsahuje vulgární výrazy, proto by jej neměly číst osoby se sníženou tolerancí vůči hojnějšímu výskytu slov jako hovno, prdel, nasrat… Život je nevyzpytatelnej, jeden den na ulici ještě v klidu šmelíte s travkou, ale pak vás nějakej zmrd nabonzuje poldům a všechno jde rázem do hajzlu. Teď máte poslední den před nástupem do basy, několik posledních hodin svobody před sedmi roky ve společnosti těch největších vošoustů. Co udělat? Prostě se to pokusit nějak přežít. Stejně jako Monty, neboli Montgomery, neboli hlavní hrdina tohoto filmu Spikea Leeho. Monty musí během čtyřiadvaceti hodin stihnout spoustu věcí – promluvit s otcem, zjistit, kdo ho prásknul, rozloučit se s přítelkyní a dvěma nejlepšími kámoši, svěřit svého vořecha do spolehlivých rukou – je toho spousta, ale je těžké při tom všem nemyslet na budoucnost. Na zítřek a stovky následujících dní. Monty postupně zjišťuje, že má na hovno kámoše, k tomu si přidejte jeho na hovno náladu, na hovno vyhlídky a na basu kurevsky hezkej ksicht a musí vám být jasné, co cítí během několikaminutové „fuck everybody“ scény, jedné z nejlepších, které kdy Spike Lee natočil. Taky mám občas nutkání poslat všechny do prdele a z téhle kanonády jsem byl vyvařenej jak dávka luxusního heráku. Film se ve velice příjemné „nostalgicko-kecací“ atmosféře nese celých sto minut. Potěší pro Leeho typické opakovačky, dlouhé kamerové jízdy, černošský polda klející „shi-it“ a samo že taky špičkoví herci s epesním Edem Nortonem v čele. Když už jsem si říkal, že je film v tom nejlepším, že se přes tu hromadu fucků propracoval k docela zajímavým závěrům, že by tedy mohl skončit a po zásluze sklidit nejvyšší hodnocení, přišla posledních úmorných dvacet minut. Nejdřív nepravděpodobné rozflákání obličeje a pak dlouhý tátův monolog o nadějných vyhlídkách, vyznívající ještě trapněji než krátká reminiscence na jedenácté září, nad kterou jsem milostivě přivřel oči. Fakt mě to hodně zklamalo, takhle zbytečně chlácholivý konec krásně rozjetého příběhu o morálce, naší zodpovědností nad sebou samým i našimi blízkými. Pětiminutový záběr na sedícího Nortona by nám toho, myslím, řekl víc. 80% Zajímavé komentáře: k0C0UR, jojinecko, Wormboy, numi, silent cut, Vronsky (18.11.2007)

A Monty pravil: "Seru na brokery z Wall Street. Samozvané vládce celého světa. Rádoby Michaelové Douglasové - Gordonové Gekkové, zkurvysyni, co chtějí vymyslet nový způsob, jak okrást tvrdě pracující. Poslal bych ty sráče z Enronu do vězení, do konce jejich zkurvenejch životů. Myslíte, že Bush a Cheney o tom průseru nevěděli?To jste na zasraným omylu..... Seru na Usámu Bin Ládina, Al-Kaidu, zpátečníky žijící v jeskyních. Fundamentalistický sráče, ať jsou kdekoli. Ve jménu tisíců zavražděných nevinných, modlím se, abyste strávili zbytek věčnosti s vašema 72 štětkama, smažíc se v pekle na ohni z leteckýho benzínu. Vy žokejové na velbloudech s ručníkama na hlavě mi můžete políbit prdel.".....TAK TO JO!!! Pod to bych se rozhodně podepsal a nejenom pod tento citát, ale i pod spoustu jiných. To ale nic nemění na tom, že celkový dojem z filmu je dost rozpačitý. Spike Lee se nám snaží TOLIK toho sdělit a výsledkem je nesourodý mišmaš scén, z nichž některé jakoby tam ani nepatřily. Naprosto zbytečná je postava Anny Paquin, scény s ní nemají žádnou souvislost s dějem. Stejně tak scéna s Ground Zero vypadá jako záplata na nových hadrech. Zřejmě Leeovy bolestivé šrámy na duši byly rok po útoku ještě velmi čerstvé...A ten konec, ty minuty přetékající patosem...uf, uf...Místama jsem měl pocit, že se dívám na něco opravdu velkého, vzápětí jsem měl dojem zcela opačný. Velké ale byly výkony herců. Všech bez rozdílu. Jeden velký dvouhodinový herecký koncert. Přesto výsledný emocionální dopad byl slabý. Snad i proto, že nemohu cítit s drogovým dealerem, s někým, kdo se živí "neštěstím a závislostí druhých". (24.03.2004)