Děsivé dědictví

Během sledování jsem si vybavil Vymítače ďábla a podobné žánrové milníky, beze srandy. Hereditary je po dlouhé době hororový film, který v člověku rezonuje ještě dlouho po zhlédnutí a baví jej o něm přemýšlet. Loni takto provětral kina skromný film Uteč, který je dle mého naprosto standardní a ničím nepřekvapivá filmařina, kdežto Děsivé dědictví mě dočista posadilo na zadek. Přitom to rozhodně není příjemné pokoukání. Debutující Ari Aster má evidentně nakoukané všecky pořádné horory a malinko si pohrává s žánrem, pečlivě graduje atmosféru a děsivé, či minimálně znepokojivé momenty a i díky famózní hudbě Colina Stetsona (vyloženě se nehodící na samostatný poslech), která je správně drásavá a pořádně člověka udeří na těch správných místech je přímo nervydrásající sledovat postavy, kterým okolnosti neuvěřitelně ubližují a člověk může akorát doufat, že to bude lepší...a ono nebude. Zároveň je to celé ale hodně psycho, pro slabší povahy vyloženě nevhodné. Podobné pocity jsem měl u loňské Aronofskyho matky!, respektive druhé poloviny filmu, ovšem přílišnému porovnávání bych se spíše vyhnul, ačkoliv zde taky hraje silný part motiv náboženství (rozuměj vymítačství a paranormální jevy). Velmi silný zážitek, který si minimálně ještě jednou musím dát. PS : Gabriel Byrne vypadá jak Karel Heřmánek. Rád jsem ale toho chlapíka po velmi dlouhé době zase někde viděl. (24.07.2018)

Takovej ten film, jehož postavy jsou od začátku úplně v prdeli a nevypadá to, že by se něco mělo zlepšit. Hereditary rozhodně není záležitostí pro masy - žádný tradiční lekačky, žádnej humor, žádná naděje, žádný pozitivno všeobecně, pomalý tempo, směrem ke konci chvilkama až absurdní bizár. Hnací prvek je tu v první řadě kombinace skvělých hereckých výkonů (zejména Collette a Wolff) s nepříjemně úzkostným vykreslováním charakterů i situací. Fakt, v tomhle filmu stačí, že někdo stojí za rohem a máte z toho horší pocit, než když doktor Lecter okusoval policajtům obličeje. Nebejt fenomenální schopnosti vyjadřovat pocity, emoce a psychický rozpoložení všech zúčastněných, byl by výsledek sotva poloviční. (15.09.2018)

Nádherně nepříjemné, temné, dusné, mrazivé. Málokdo to ale docení podobnou vrchovatou měrou jako poučení hororoví fandové. U Hereditary je totiž nutné být schopen si užít jak velmi pozvolnou, atmosférickou, znepokojivou a emocionálně vypjatou první polovinu (respektive tři čtvrtiny), tak i to doslovné (nádherné! pokud se to tak dá říct) hororové zvěrstvo, do kterého se to překlopí v závěru. Půlka lidí bude kafrat, že je to pomalé a bez laciných atrakcí ("kde jsou lekačky?"), půlce zbytku pak bude líto, že to u pouhých náznaků nevydrželo až do konce. Miluju, jakým způsobem ten film vykreslil narušené vztahy v té rodině. Miluju, jak režisér jedním zvukem dokázal vyvolat hnusnější pocit, než desítka lekaček a gore záběrů v jiných filmech. Miluju, jak mě herci (výborní, všichni do jednoho) jedním pohledem a výrazem tváře dokázali donutit k tomu, že jsem se zachvěl a otřásl. Už dlouho jsem nebyl u filmu takhle permanentně nervní. A v neposlední řadě nezbývá než pochválit reklamní kampaň, která dokázala bezpečně nalákat, přitom ale neodhalila takřka nic. Důrazně varuju potenciální diváky před čtením náhodných komentářů k filmu, protože dříve nebo později tu nějaký idiot vykecá něco, co fakt dopředu vědět nechcete. Moment, u kterého jsem věděl, že mě ten film má v hrsti. Že nesleduju jen klasické vyhajpované hororové indíčko, po kterém se po roce zavře voda. Díky platformě Planet Dark za brzkou předpremiéru v Kině pilotů, kde nerušili žádní random teenageři jdoucí do multikina na novou wanovku. (29.06.2018)

SPOILERY. Stejně jako u Čarodějnice mi nezbývá, než se drbat na prdeli v údivu, co to zas všichni kolem mě hulej, a při sledování si režírovat vlastní verzi, kde závěrečná pointa není zcela odtržená od psychologického/charakterového obsahu prvních dvou třetin a nedělá z celého filmu bohapustou žánrovou dějovku, kterou nelze vnímat jinak než skrze totální nelogičtnost povrchové zápletky, protože veškeré předchozí narážky na potenciální přesah zničehonic nejsou nic než arbitrární výplň. Že se nekoná očekávaná metafora mezigeneračního rozpadu osobnosti, mateřství a manifestace potlačených traumat, s tím jsem schopná se vypořádat. Že ve výsledku nevzniklo nic než obehraná wanovská duchařina, pouze bez lekaček (tak asi díky za malé radosti, no), to už mě ovšem poněkud míchá. (20.07.2018)

Novákovi zakopali bábu, která byla nějaká divná už předtím, než vystrčila kopyta. A jak už to bývá, divné báby se rády vracejí. Ale bába nebába, ono jinak solidně jebalo celé famílii, obzvláště naprosto dokonale odpudivé, předčasně potracené holčičce, co se narodila s prdelí místo xichtu, vypadala, jako by si ji uplácal Ledrfejs s libovolným hospodářským zvířectvem během texaského masakru, a která působila daleko méně děsivě, když si jako správný down rozšmelcovala držku o sloup veóčka. Ta je taky jediným opravdu strašidelným elementem této urputné snahy mě během třiceti minut dokonale uspat. No, zase jsem holt nedbal! Už přívěs vypadal na pěkně obskurní rohypnoliádu a místní olupení rozumbradičtí panicové (čti hororoví experti) ihned po hnusném ruském kinoripu opět mohutně leštili rákosy, nadšeně si cákali do pyžamek s Assvenžery a zasvěceně blábolili o hororu roku pro náročného diváka, což mě mělo ihned odradit. Avšak ignorujíc výstrahy jsem si to nedopatřením pustil místo plynu a možná bych udělal lépe, kdybych ohulil ten sporák, protože výsledek to mělo stejný a já byl do půl hodiny v kómatu. Máma mezi maniodepresivními záchvaty furt poooomalinku patlala domečky pro panenky, táta se ještě pomaleji choval jako nesvéprávný ignorantský kokot, až si oba ani nevšimli, jak mají zpomalené, retardované děti. Prostě nefalšovaný plíživý děs, do kterého jednou za čas bliknul stroboskop, nebo se tam halucinogenně mihla mrtvá bába, jenž vyvrcholil profláklým bezradným samoúčelným okultistickým pičoidem. Až okatě násilná snaha tvůrců o tu jakože tísnivou atmosféru vydržela akorát tak do prvního zívnutí, a během následujícího plazení hustým bahnem už pak bylo z mého pokojíčku slyšet jen hlasité chrápání. Nemyslete si ale, protrpěl jsem to poctivě až do konce a v momentech znuděných procitnutí jsem to poctivě vracel, aby mi náhodou neutek nějaký ten šnek. Neutek. Nicméně i tak za tím úplně nespláchnu, neboť Tonička ze sebe v té prudě vymáčkla snad nejlepší výkon kariéry, a také je nutno docenit tu kástingovou řeholi. Najít tak mimořádně děsivě hnusnou holčičku, to museli chudáci obsazovači nejmíň rok urputně prolízat pouťová obludária a potratové kliniky. (04.09.2018)