Nahý

Těžko říct... Je to inteligentně napsané i parádně zahrané..ty dialogové přestřelky, rafinovaný vtip, esence sarkasmu, koncentrát cynismu-radost koukat...Ale jinak jsem to moc nepobral-je to dlouhé, má to dost hluchých míst(jen málokterá pasáž je tak záživná jako ta s nočním hlídačem), nevede to od nikud nikam..chápu, že to tak má být a že to byl záměr, ale mě to prostě nesedlo. (03.02.2014)

Odysea novodobého Sokrata, jeho púť nočným Londýnom, inšpirácia gréckou antickou filozofiou je tu viac ako jasná. Snímok stojí prevažne len na dialógoch, ktoré sú myšlienkovo veľmi bohaté a hutné (mňa oslovil hlavne ten s nočným strážnikom). Zároveň k tomu treba pripočítať šarm a charizmu hlavnej postavy prezentovanej excelentným D. Thewlisom. Jeho často ironické poznámky a naoko nevinné otázky vždy triafali do čierneho. Nevšedný, originálny kúsok. 80/100 (08.07.2015)

Film o dobrodružstvích filozofujícího pobudy a znásilňovače na úťeku, který i přes svůj nevábný zevnějšek má charizma a umí učarovat ženám. Naked má místy děsivou atmosféru na způsob Cronenbergova Videodromu, avšak bez surrealistických prvků. Příběh začíná návštěvou Johnnyho v bytě jeho bývalé partnerky Lousie v Londýně, kde se sbílží s její spolubydlící Sophie, ale jekožto člověk nevázaný prachem světa se vydá do studených londýnských ulic, kde se oddává klábosení s neznámími lidmi – zejména jej fascinuje brzy nadcházející Apokalypsa, přirozenost Boha a všehomíra, konspirační teorie, Nostradámovy předpovědi - tedy vysoce abstraktní spekulace, kterým se běžní lidé až tolik nezaobírají. Svými úvahami, které občas mají špetku originality, a rozevlátými pohyby může vzbuzovat u diváka sympatie, někdy ale spíš něco jako soucit. Kromě už zmíněného fenoménu víry v apokalyptická proroctví a konspirační teorie Leigh také tematizuje sadomasochystický sex, mysantropii (zvlášť postava zbohatlíka, která fyzicky i psychycky terorizuje Sophie); zajímavý je také neracionální vztah Johnnyeho a Sophie, která si od Johnnyeho nechává fyzicky ubližovat, což ji zřejmě uspokojuje a stále víc ho proto miluje; ona se mu tím naopak stále víc odcizuje. Poté, co hrdina prožije několik nepříliš záviděníhodných epizod, se divák začne ptát, kam režisér film v závěru dovede – film ale naštěstí neskončí jako banální fraška, což by se lehce mohlo stát, kdyby se hlavní charakter zkonformizoval, dostal „rozum“ a zapadl mezi „normální lidi“ (se znásilněním na krku to ale asi dost dobře nejde). Konec je ale otevřený a divák je ponechán se svými rozporupnými pocity. Leighovi se podařil natočit velmi neotřelý film, jenom je třeba počítat s tím, že je dost temný. PS: Všechny klíčové scény se odehrávají na schodištích. (20.06.2011)

Film dobrý, jako takový, ale co dál! Johnny, Věčný Žid, se na své nekonečné cestě dostává do budoucnosti (svět, který film zobrazuje nemůže být přece současnost!). A v ní se setkává s postavami, které mu přinejmenšm konkurují. Je vidět, že by se svého putování rád zbavil, ale není to tak snadné. Ahasver vydrží všechno, a po jedné noze kulhá vstříc dalším, nechtěným dobrodružstvím. (24.07.2022)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)