Devadesátky

Jonah Hill je člověk, jenž byl dosud v kinematografických kruzích zaškatulkován jako ten lehce obtloustlý herec v drsnějších komediích, jež jsou vystavěny na vtipech jejichž humornost vyvolávají ekvivalenty slova fuck a shit. Tuto persónu trošku pošramotil výkonem ve Vlkovi z Wall Street, ale ne dostatečně na to, aby z něj veřejnost onu zmiňovanou nálepku sloupla. To je však nenávratně pryč. Teď je pro mě Jonah Hill člověk, co na světlo světa přivedl nejlepší snímek roku 2018, aspoň co se mého názoru týče a týká. Mid90s je souhra několika témat, nálad a zaměření. V prvé řadě je to nejlepší možná pocta poslednímu desetiletí minulého století s vypiplanou pečlivostí a uvěřitelnou láskou, jež Jonah k těmto letům jistojistě plane. Tomuto cíli je podřízena celá řemeslná stránka této dobroty. Kamerové úhly točené na 16mm film se drží tehdejšího standartu snímání krásně střižené do formátu 4:3 s, všem známým, šedým tónem všech záběrů. Neskutečná rozmanitost soundtracku proplouvá dobovými rapovými klasikami a Nirvanovským grungem do atypických částí jako jsou skladby od moderního skladatele klasické hudby nebo maďarský hit, jenž hřměl na konci 60. let z rádií celého východního bloku a v mezičase se dostane i na pár originálně nahraných istrumentálek mistrů Reznora a Rosse. Dějové zaměření vyobrazuje na ploše perfektně nastavených 85 minut syrově reálný příběh o dospívání mladého hrdiny s touhou konečně patřit do společnosti, zasazený do dobově odpovídající subkultury, o přátelství vybudovaném na jednom velkém protikladu a mnoha převyšujících sounáležitostech v kulisách špinavější části Andělského města. To jest dokázáno mistrovsky sepsaným scénářem pozornost věnujícím nově objeveným mládencům, pro kterouž se ve většině případech jedná o první zářez do této vznešené profese o hloubce dosti hluboké a talentem naostřeným ostřím, což dokázáno jest bravurní hereckou chemií, již by Walter White s uznáním experta potvrdil. Já, klečíc na kolenou, házím imaginární pugét k Jonahovým nohám, originální, neotřelé, cíl špičkově splňující počin, jenž člověk nedostane na okus každý den. 10/10 (10.08.2019)

„Pracovala v Disney Worldu. Bylo...bylo jí všechno jedno. Překročila hranice.“ - „Co jsi udělal?“ - „To se neříká. Jsem gentleman.“ Ano, skutečný gentleman… Zpočátku mě film vůbec nebral, upřímně řečeno, celkem jsem se u něj nudil. Ale postupně se mi do něj podařilo vpravit a jeho „hrdinové“ si mě čím dál víc získávali. Navzdory jejich chování (nebo právě kvůli němu?). Ostatně, nikdo z nich to neměl jednoduché (sám hlavní hrdina neustále bojoval s matkou a hlavně bratrem) a na nikoho nečekala žádná zářná budoucnost, spíš naopak. A atmosféra filmu se mi líbila, ani jsem k tomu nepotřeboval pocítit nostalgii. Přátelství, první zkušenosti s pitím, kouřením, opačným pohlavím…a hlavně trávení veškerého času s partou na skateboardech, nechyběla pohoda i vážnější momenty. Přišlo mi, že tvůrce dobře ví, o čem vypráví. Tím se dostávám k tomu, že mě Jonah Hill hodně (mile) překvapil. Zřejmě to byl pro něj i dost osobní film. Mid90s sice není úplně super pecka, ale počin hodný slušných 4* určitě (a to nejen na debut). (24.02.2019)

Coming of age filmy zbožňujem a v poslednej dobe je ich čoraz menej. O to viac ma tento film potešil. Vyzerá akoby bol natočený začiatkom 90tych rokov a to aj čo sa týka filtrov, zrna, ostrosti a týchto vecí. Skutočne si tvorcovia dali záležať na tom aby dobová atmosféra vynikla. Nie je to film pre každého, fakt musíte mať vzťah k tomuto žánru aby ste ho dokázali oceniť. Inak sa budete nudiť. Mňa to však bavilo. (21.12.2018)

Nostalgické filmy a příběhy jsou fajn, mají-li co říct. Tenhle film mě částečně zklamal tím, že je to prostě jen sled scén a událostí bez výraznější příběhové linie, bez pořádného děje, bez nějaké zapamatováníhodné scény, díky které bych si ho dokázal vybavit i za delší dobu. Vlastně je to celé takové na pohodu, občas nějaký konflikt, aby se neřeklo, a než jsem stihl jako divák začít sympatizovat s aspoň nějakou postavou, nastal konec. Filmu se nepovedlo mě vtáhnout do děje, mnohdy jsem u filmu myslel i na řadu jiných věcí s filmem nesouvisejících, a tak to vlastně kolem mě jen tak profrčelo stejně jako ta partička na skejtu na kinoplátně, která se poflakuje, řeší život, skejt a holky a snaží se přežít v té zvláštní době, které se říká devadesátky. Neříkám, že film byl vyloženě špatný, ale nebyl bohužel ani dobrý. Taková typicky průměrná nostalgie na pohodu, která nenadchne, neurazí a ve výsledku je vlastně člověk rád, že to viděl, ale nic to v něm nezanechá. Maximálně tak pocit nebo spíše něco jako vzpomínku na to, jak to bylo fajn, když člověk v 90. letech jako dítě nemusel řešit žádné starosti a povinnosti a jen plul životem. A to je vlastně to krásné, co mi film nabídl. [27. Art Film Fest Košice] (18.06.2019)

Režijní prvotina Jonaha Hilla, která se snaží být výpovědí určité generace a určité doby. Nám mladším a geograficky jinde narozeným zde bude chybě troška toho osobního vztahu, ale věřím tomu, že se v tom generace Američanů, kteří prožili pubertu uprostřed devadesátek, daleko více najde. Většina neznámých obličejů působí zajímavě a celkový feeling je takový až dokumentární. Zároveň ho dobře doplňuje hudební stránka filmu. Osobně mi vadila eskalace hlavního hrdiny, která mi přišla až příliš přehnaná. Celkový dojem to ale nezkazilo a tenhle feel-good film jsem si dost užil. (31.01.2019)