Beze stop

Z lehce rebelského počinu, kterým se snímek zpočátku zdál, se stal příběh o otci postiženém traumatem z války a jeho dceři. 1) Chápu, co chce film vyjádřit. Říká to jasně a srozumitelně, ale současně i polopaticky a místy nešikovně. A především dost nudně._____ 2) Problém je uměle vytvořený. Reakce (zejména lehce paranoidního otce) jsou podivně nepřípadné. (25.08.2019)

Konzumná spoločnosť versus čistá život v súlade s prírodou. Čo ponúka skutočnú slobodu? Film svojou podstatou artovejší než všetky tie artové fekáloviny, aké môžeme vidieť od samozvaného umelca von Trier s radom zaostalých fanúšikov. Toto je film o nejakej vyššej polemike, má odkaz, myšlienku. Nie je pre každého, určite nie pre široké publikum, hoci formou nie je zložitý. Ovce ten filozofický presah nemusia pochopiť. (28.09.2018)

Krasa. Aj bez explicitne rozohratych a zobrazenych konfliktov sa da natocit posobiva drama. Velmi citlive a civilne indiecko. Postavy som si zamiloval a chapal ich aj ked s ich pohladom na svet vobec nesuhlasim. Foster uz potrebuje poriadnu ulohu v kvalitnom velkofilme a tej dievcine prajem velku buducnost. Pekny priklad maleho velkeho filmu, ktory je zdanlivo o nicom a pritom o vsetkom. 9/10 (10.03.2019)

Rodinné, mizející, proti všem, samotářké, sobecké, bolestné, strachující, volné, ... Krásný příběh mezi otcem a dcerou, sdílející samotu v přírodní rezervaci. Zvrat a změna v názorech nastane po odhalení jejich domova a separace do "normálního" života. Ve filmu jsou jasně zvýrazněné hranice mezi oběma světy, kontrasty mezi zelení ve volné přírodě a uschlými kytkami v pronajatém příbytku, ticho lesa a typické zvuky města, moderní život a primitivní věci obživy v lese. Hlavní postavy byly plné svých vlastních strachů. Postava otce postižená válkou byla vlastně hodně sobecká, dcera zase chtěla rodinu a zázemí. Herecky perfektní, mladá Thomasie je fantastická. Exteriéry skvělé. A zelené. Ve snímku je hodně nevyřčeného a každý si v tom trošku najde to své. Třeba to, že domov máme tam, kde jsou naši nejbližší.. "..můžeme si ale myslet co chceme.." (KVIFF 2018) (30.06.2018)

U filmů jako je tento je velmi důležité, jak moc blízko máte k lidem a ke společnosti obecně. Jestli jste spíš alternativnější, nebo třeba bez mobilu neopouštíte byt. Pro někoho velmi společenského mohou být postavy otce a Tom ztuha pochopitelné, resp. těžko si představí, jaká moc může někoho přimět odloučit se od lidí. Jsem trochu asociál, takže jsem ten niterný příběh válečného veterána, kterého sužují vlastní démoni a dcery, která mu stojí po boku, pobíral aniž bych se nudil. Ale úplně vidím většinu lidí co znám, jak si během filmu vyřídí pár sms, v klidu si udělají večeři a všelijak se to snaží vydržet dokonce, aby se dozvěděli, jestli je tatík domestifikovatelný, nebo ne. Díky tomu, že se tady nekřičí, akce téměř neexistuje a vše se ubírá vcelku poklidným tempem, by se mohlo zdát, že je to jen ubíjející nuda o divných lidech. Přesto je závěr emočně silný. Nehledejte ale nějakou ukrutnou pointu, nebo katarzi...prostě tiše sledujte příběh otce a dcery, kteří nemohou, nebo nechtějí být součástí společenství. V USA má slovo komunita dočista jiný význam a po rodině je to velmi důležitý aspekt života Američanů. V tomto kontextu je to propadání se za hranice i té nejmenší komunity, pro většinu amerických diváků synonymem pro ztrátu úplně všeho, pro život beze stop. (21.09.2020)