Beze stop

Hodně introvertní film – a to nejen z charakterového hlediska, ale i stylem vyprávění. Krásné prostředí lesů, v nichž žije otec s dcerou mimo konzumní společnost a to zcela dobrovolně. Pro otce je život v civilizaci lidmi nepřijatelný – jeho dcera nemá moc na vybranou, a tak zůstává s otcem, ale postupem času přichází na chuť životu mezi lidmi. Od toho se odvíjí hlavní motiv filmu, jenž zkoumá vztah člověka k přírodě a střet moderního způsobu života s tím prostším bez materialismu. Filmů řešících podobnou tématiku jsem viděl vícero, a možná proto na mě Leave No Trace nezapůsobilo tak, jako třeba Into the Wild či Captain Fantastic. Ve srovnání s těmito filmy je Leave No Trace rozhodně komornější, znatelně pomalejší a náročnější. Se svou dvou hodinovou stopáží tomu trošku chybí tah na branku, některé pasáže se dosti vlečou a nedokázaly mě přitáhnout k sobě. Film spěje k celkem očekávanému závěru, kde obě hlavní postavy musí učinit nezbytné a pro svou osobu jediné možné řešení. Zajímavý a hezky natočený film, který mě bohužel až tak za srdce nechytil, ale rozhodně dávám palec nahoru. (05.07.2018)

Konzumná spoločnosť versus čistá život v súlade s prírodou. Čo ponúka skutočnú slobodu? Film svojou podstatou artovejší než všetky tie artové fekáloviny, aké môžeme vidieť od samozvaného umelca von Trier s radom zaostalých fanúšikov. Toto je film o nejakej vyššej polemike, má odkaz, myšlienku. Nie je pre každého, určite nie pre široké publikum, hoci formou nie je zložitý. Ovce ten filozofický presah nemusia pochopiť. (28.09.2018)

Rodinné, mizející, proti všem, samotářké, sobecké, bolestné, strachující, volné, ... Krásný příběh mezi otcem a dcerou, sdílející samotu v přírodní rezervaci. Zvrat a změna v názorech nastane po odhalení jejich domova a separace do "normálního" života. Ve filmu jsou jasně zvýrazněné hranice mezi oběma světy, kontrasty mezi zelení ve volné přírodě a uschlými kytkami v pronajatém příbytku, ticho lesa a typické zvuky města, moderní život a primitivní věci obživy v lese. Hlavní postavy byly plné svých vlastních strachů. Postava otce postižená válkou byla vlastně hodně sobecká, dcera zase chtěla rodinu a zázemí. Herecky perfektní, mladá Thomasie je fantastická. Exteriéry skvělé. A zelené. Ve snímku je hodně nevyřčeného a každý si v tom trošku najde to své. Třeba to, že domov máme tam, kde jsou naši nejbližší.. "..můžeme si ale myslet co chceme.." (KVIFF 2018) (30.06.2018)

Příjemné rodinné drama v krásném prostředí, které je ale na svou stopáž občas trochu prázdné a nepřekvapivé. McKanzie i Foster to zahráli oba dobře. Jejich postavy mají duši, dá se s nimi snadno procítit nálada a ani jejich chování nezavání klišovitostí. Děj se až tak moc nevyvíjí a spíš jen tak lehce plyne, takže jedno uklimbnutí hlavou se při této projekci dalo pochopit. Leave no trace není žádná akční jízda ale spíš kochání se exteriéry a dobrými hereckými výkony. Vesměs je to příběh o hledání sebe sama a o tom, jak těžké je si prosadit vlastní sny u otce, který stále žije minulostí. Dobré, ale neobjevné. KVIFF 2018 (03.08.2018)

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85% (14.07.2018)