Polednice

Horor pouze v náznacích, drama pouze v náznacích, psycho pouze v náznacích. Prakticky ve všem, na co Sádek (Enšpígle, aspoň jména by ses mohl naučit psát správně) sáhnul, zůstal na půl cesty. Nejznámější balada Karla Jaromíra si rozhodně zasloužila lepší filmové zprznění než je tato veskrze průměrná čecháčkovina se vším, co k ní patří. Přizdisráčské hororové prvky eskalují v závěru pokusem o made in Hollywood, drama se omezuje na šepotání Zdeňka Muchy, uslintané pohledy Jiřího Štrébla a Kolářovou v hadrech z předminulého století, protože prostě bubák, vole. Psychotická epizoda Áni by pak mohla nabrat baladických rozměrů, všichni přeci víme jak balady obvykle končí, ale ne tady se pan Samir (u Enšpígla Sámer, a možná i Issa) posral a přitom se přímo podbízelo: Máme maso. Máma mele maso. Mele a mísí. Máme mísu masa. Ó, mami! .... Kde je Aneta?.... Líná atmosféra léta a širé lány, ano, ty bych mohl ocenit. V jiném filmu. Hvězda za snahu. (18.12.2016)

Do horkého a dusného léta, v němž se příběh odehrává, by se hodila Lednice. Kdepak na mě s Polednicí. I když o ni půjde převážně. Jenže jak se záhy ukáže, příběh je šíleně překombinovaný a šíleně nezáživný. To, co mu trvá rozplést drahnou dobu trvání filmu, ví divák už dávno, jen jaksi není srozuměn, proč se s tím film tak loudá. Geislerová do své stěžejní postavy singl maminy nedala vůbec nic. Asi si až později uvědomila, v jaké píčovině hraje. A tak je jediným hereckým pilířem umolousaná stařena Daniela Kolářová, u které zamrzí, že dostala jen pramálo prostoru. A teď to zásadní - film je natočen tak, že má jen mini prvky hororu. Pokud mě měl vyděsit lán pole se švitořícím ptactvem, je na místě zvážit příčetnost režiséra. Takže nic krutě brutálního nečekat, jo. Horory u nás fakt nemá smysl točit. Tenhle vypadá zatraceně levně, s chatrně vrstveným příběhem, chatrná je i kreatura, co se na pár vteřin zjeví. Je k posrání zoufalá. Skoro jsem měl strach z toho, že těch pár minut, co měla fungovat a postrašit, se spíše rozpadne. Film se vleče, nezáživný jak partie šachu v hlavním vysílacím čase, nelze mu však upřít, že atmosféru léta k zalknutí měl natolik intenzivní, až se dala pocítit (téměř) fyzicky. Dle mého úsudku bylo zaděláno na zajímavý atmosférický horor, kterým se český film mohl pyšnit. Slabá realizace jej šoupla do Lednice. 4/10 (21.01.2017)

"My si mohli, když jsme si chtěli něco vysvětlit, říct: 'Chceme to jako v tom a tom filmu.' Protože myslím, že máme filmy docela nadrcené," řekl o tvůrčí spolupráci za kamerou režisér Jiří Sádek. Kolikrát asi a v jakých všech fázích práce na "Polednici" zaznělo 'Chceme to jako v Babadookovi'? Diváci, kterým tento zásadní hororový titul posledních let neunikl, budou nevyhnutelně z filmu mít pocit permanentního deja vu. Podobnost konkrétních motivů, prvků i formálních postupů je natolik silná, že není možné, aby šlo o náhodu. Zatímco jiní mladí čeští filmaři kopírují formální postupy zahraničních vzorů, Sádek, Chlupáček a Samir se pohybují na hraně plagiátorství. Když to dovedeme do extrému, tak zatímco jiní poučenou formou oslovují především diváky, kteří také mají kinematografii nadrcenou, "Polednice" naopak sází na diváky nepoučené, kterým se může vydávat z originální dílo. Přitom tvůrci dokáží výtečně rozehrát lokální prvky, které byť čerpají z klasického kontrastu města a venkova, působí živě a přirozeně. Navíc základní koncept moderního nedoslovného přepracování kanonické básně, postavený na motivech neveselých stránek mateřství, skýtá velký potenciál. Paradoxně však "Babadook" představuje nejen vytříbenější a stylově sevřenější, ale i nosnější a věrnější adaptaci Erbenova textu. (10.07.2016)

Velmi svižně a přitom bravurně odvyprávěné i zrežírované psychologické drama s mysteriozně hororovými prvky o vztahu matky a dcery, žijící momentálně ve lži. V buranské všednosti zdánlivě poklidné vesnice postupem času naleznou víc než samy chtěly. Pravdu. Každá tu svou, každá o sobě samé. Příběh se může zdát na jednu stranu opatrný, budeme-li mluvit o vývoji děje či povrchním rozboru postav, např. paní Mrázová by si jistě zasloužila více prostoru. Na tu druhou ovšem dává divákovi možnost pro vlastní úvahy v doprovodu krásných záběrů a celkově velmi povedené atmosféry, kterou si film drží až do konce. Jako debut rozhodně nadprůměrné s naplno využitými nepřeceňovanými možnostmi . (14.08.2016)

Útlá básnická sbírka pořád láká. Na zlověstně prosluněné pole se tentokrát pomocí jedné z balad vydá i Aňa Geislerová, mladičký talent Karolína Lipowská a tým ambiciózních filmařů. Plíživé odcizování se ovdovělé matky s postupně vzpurnou dcerou, které nechce říct skutečný důvod, proč se tatínek ještě nevrátil, je natočené velmi solidně. Kamera několikrát znepokojivě zapracuje, ví, jaké úhly zvolit, atmostéra houstne a díky unavené a velmi soustředěné Geislerové začínáme být trochu nervózní. Potíž je v tom, že vše kolem není zrovna zajímavé. Horory u nás neumíme. Ovšem tohle horor není, ač se tak tváří a snaží hlásat do světa. Celé je to předvídatelné a nepřekvapující. Hudba naznačí, že se máme připravit. A ani se nelekneme. Potěší však práce s tím, jak tu muži představují ty slabší polovičky, jak se blíží zatmění slunce a nejen jeho, jak tvůrci nakládají s postavami vesničanů. Nejsou to žádné nezajímavé a otravné figurky á la Troška. Potěší manželský pár, který matce s dcerou pomáhá, starosta i jeho pomatená žena v solidním podání Daniely Kolářové. Nadržuju, ale domácím se to smí. (03.08.2016)