Utøya, 22. července

Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% (09.07.2018)

Objavil sa tu trefný koment a to: Keby som bol slepý, odnesiem si rovnaký zážitok. To je presné. Veď v tom filme je celá hutná atmosféra vsadená len na dialógoch niekde v skrýši, v kroví, v lese pri pníku, no proste o samotnom incidente veľa nevieme (hoci situácia v stane bola napínavá). Keby nešlo o tak známy teroristický čin, tak do záverečných titulkov nevieme, o čo ide. Vraha ani nezbadáme, namiesto vraždenia len počujeme výstrely. Z takéhoto potenciálu sa podarilo filmovo spracovať tak 20%. Toto vôbec nie je rekonštrukcia udalostí. A ak malo to celé byť postavené len na prinesenie toho pocitu strachu, ktorí mali mladí ľudia na Utoyi, tak to mohli kľudne natočiť ako partia mladíkov uteká pre hladným vlkom. Účinok takmer ten istý. Očakávam, že sa o tomto ešte len natočí lepší a 5-hviezdičkový film. Z úcty k obetiam dávam tomuto dve. (12.10.2018)

Vynikajúca expozícia, ktorá napína a napína, kedy to už dojde a aké peklo nastane. Prvých 10 minút tohoto pekla je skutočné peklo a očakával som, ako bude stupňované a čím ma dokáže prekvapiť vývin situácie. Lenže až do konca hlavná hrdinka s občasnými spolusediacimi, spoluležiacimi a spoluutekajúcimi väčšinou leží a sedí a rozpráva sa s ďalšími ľuďmi v šoku. Film tak nijak negraduje, pričom nám Poppe jasne naznačuje, že motiváciou dievčaťa je nájsť sestru. Ale príde len k ďalšiemu vysedávaniu s ostatnými a dialógom občas ako z maturitného večierku. Nakoniec film pôsobí najlepšie ako upútavký na Greengrassov plnohodnotne filmový príspevok k téme, aspoň v to dúfame. No a záver je podľa mňa slušný podraz na diváka. Film rozhodne nebudem hodnotiť podľa aktuálnosti témy, pretože si myslím, že si táto udalosť zaslúži informatívnejšie bohatšie spracovanie. Kombinácia príprava-realizácia-vyšetrovanie-súd by mi sadla viac. (16.09.2018)

Kamera mě zpočátku silně otravovala, ale později jsem pochopil, že velice dobře dotváří tísnivou atmosféru, kterou se tvůrcům podařilo vytvořit. Téma bylo jasné, tím pádem jsem samozřejmě věděl, jak film dopadne, ale zpracování se mi velmi líbilo, pobíhání zpanikařené mládeže po lese a hledání jakéhokoliv úkrytu se zvuky střelby v pozadí vytvářelo slušné napětí a snímek mě i díky tomu hodně bavil. (31.10.2018)

S trochou nadsázky norský Revenant. Jen s tím rozdílem, že na motivy skutečné události, ze které dodnes mrazí. Naprosto vtahující kus kinematografie, který jede od začátku do konce v reálném čase a bez (samozřejmě zdánlivě) jediného střihu. Hustá poletující a zoomující kamera, výborné herecké výkony a i když toho divák vlastně moc nevidí, tím že se kamera neustále drží hlavní postavy, je to fakt drtící thrillerový zážitek. A zároveň parádní filmařina. (15.02.2020)