Utøya, 22. července

Důkladná lekce v laciném vypravěčském nátlaku na diváka. Věřím tomu, že pokud je sledující výrazně citlivé povahy, tak ho to skolí, a nemohu tomu upřít minimálně důrazné zobrazení zdánlivé nekonečnosti 72 minut hrůzy - to je ale možná způsobeno spíše tím, že je koncept filmu totálně nudný a řada pasáží nekonečných hlavně pro diváka. Takhle silné a objemné téma bylo přetaveno do plochého vyprávění bez argumentu, které se snaží publikum pouze vyčerpat a nepodněcovat v něm žádné interpretace ani zvědavost. Mnohdy je to díky zvolené formě správně autentické a mrazivé, ale většinou jen zdlouhavé, povrchní a nezajímavé - a to je u takového námětu prostě hrozně špatně. 22 July Paula Greengraase je daleko intenzivnějším zážitkem, neboť se svéhlavě nesoustředí jen na efekt a nebojí se zasadit celé události, včetně utrpení nevinných obětí (pro nějž nemohu nalézt dostatečně lítostivá slova) do značně naléhavějšího a vyzývavě argumentačního kontextu (a ne, film neobhájí ani námitka, že má jít jen o syrový popis drastických událostí na ostrově - i takový popis přece potřebuje osobitě komunikovat s divákem a nenechávat ho půlku dění odzívat). 50% (22.04.2020)

Jedno záberovka z ktorej mrazí. Poppe necháva putovanie svojej hrdinky po Utoyi v rámci naratívu v jednote miesta, deja a času. Sujet je rovný fabule a my sledujeme celú útok in real time. Atmosféru by sa dalo krájať. Film dáva dôraz na realistické zobrazenie, civilnosť a dokumentárne postupy, kedy sa kamera stáva jedným z ľudí čo uteká a schováva sa. Film, ktorý je silný vo svojej výpovedi aj keď neukazuje hrôzy, tých ktorý sa stretli s vrahom tvárou v tvár. Je to niečo, čo si človek po dopozeraní začne postupne vyhľadávať. Je to niečo čo zarezonuje a prinesie smútok. Dôležitý film. (16.01.2020)

Další z neveselých snímků ukazujících, že pocit bezpečí je jen iluze. V Utøye hraje hlavní roli autentičnost. Dokážu si představit, že u tohoto filmu bude hodně diváků tvrdit, že forma převládá nad obsahem. Mně to tak však rozhodně nepřišlo, i když rozumím všem, kterým Utøya, 22. července nesedne, je to totiž dílo velmi náročné na sledování. Tvůrcům patří velké uznání hlavně za natočení příběhu v poměrně náročném terénu a s nevyzpytatelnými dětskými herci na pouhý jeden záběr! Působivé a emocionálně velmi nepříjemné a znepokojivé. [KVIFF 2018] (04.07.2018)

Na jeden nádych, odsledované Nórske šialenstvo. Človeku je miestami naozaj veľmi ťažko, a len z vypätím síl sleduje niečo, čo nedáva žiadny zmysel. Rezať, soliť, zahojiť rany, opäť narezať, opäť soliť, opäť zahojiť rany, a takto stále dookola, do konca života. Takýto slaboch, si zobrať život nezaslúži. Takýto panák, musí trpieť .. (25.09.2018)

Tady se mi sice výjimečně líbil ten efekt jednoho záběru a uvítal jsem i zvrat na konci, ale jinak, řečeno filmovou hláškou "To bylo málo." Po úvodní, rychle představovačce přichází z dálky náhlý útok a chvíli to diváka drží skrz paniku a totální informační slepotu.. Tohle se ale velmi rychle vyčerpá a protože má protagonistka tolik štěstí, že na útočníka ne a ne narazit, tak po chvíli divák (nebo teda aspoň já) začne cítit pach nudy.. Po chvíli mi to začalo být ukradené a když se v úkrytech vedly slepé dialogy, snažící se vatoidně vyplnit realitou předepsanou minutáž, začalo mě to dokonce až srát (zpívání jsem musel přeskočit)....jestli bylo cílem filmu udržet mě po celou dobu v sugestivním napětí (a věřím, že to cílem bylo, protože žádné jiné využití a ambice takový film mít nemůže) tak se to prostě nepovedlo. (16.02.2020)