Utøya 22. juli
U: July 22
Utøya, 22. júla
Utøya: July 22
Režie:
Erik PoppeKamera:
Martin OtterbeckHudba:
Wolfgang PlaggeHrají:
Andrea Berntzen, Aleksander Holmen, Brede Fristad, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Sorosh Sadat, Hang Tran, Solveig Koløen Birkeland, Jenny Svennevig (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Norský snímek Utøya, 22. července zachycuje masakr na letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrůvku u Osla v létě 2011. Skutečnou tragédii, při níž přišlo o život sedm desítek převážně mladých lidí, režisér Erik Poppe zpracoval jako drama natočené v reálném čase bez hudby a střihu – vytrvale sleduje mladou Kaju, která se snaží bezhlavé střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru. Snímek vznikl na základě reálných svědectví, scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a skládá hold jejich odvaze. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (246)
S trochou nadsázky norský Revenant. Jen s tím rozdílem, že na motivy skutečné události, ze které dodnes mrazí. Naprosto vtahující kus kinematografie, který jede od začátku do konce v reálném čase a bez (samozřejmě zdánlivě) jediného střihu. Hustá poletující a zoomující kamera, výborné herecké výkony a i když toho divák vlastně moc nevidí, tím že se kamera neustále drží hlavní postavy, je to fakt drtící thrillerový zážitek. A zároveň parádní filmařina. ()
Zdar odvaze! Odvaze hlavní hrdinky, byť třeba není přímo ona skutečnou postavou. Odvaze tvůrčího týmu zpracovat tak citlivé a stále poměrně čerstvé téma tou nejnaturalističtější cestou. Odvaze každého, kdo dokouká tento hypnotický film do konce. Já to dal. K židli jsem byl jak přišpendlený a kdyby snad jediný špendlík spadnul na zem, bylo by jej v plném sále slyšet. Husí kůži mám ještě teď! Velmi snadno se totiž člověk díky "živé kameře" ponoří do situace a tu pak až nepříjemně fyzicky prožívá spolu s táborníky. Nic tak drsného jsem ještě neviděl. A zakazuji tento film všem rodičům, zejména těm, kteří vysílají své ratolesti na letní tábory! Ono je totiž filmově - a filmově... Woo. ()
Věřím, že o událostech v Norsku před sedmi lety lze natočit myšlenkově obohacující a formálně odvážný film, který divákem pouze neotřese, ale zároveň jej donutí přemýšlet. Utøya, 22. července takovým filmem opravdu není. Sice oceňuji sázku převážně na realistickou motivaci scén (byť je to u filmu s fiktivními postavami poněkud nadbytečné), ale ta sama o sobě dobrý film nezaručuje. Naopak vede k tomu, že většinu stopáže tvoří dlouhé, napínavosti prosté záběry několika postav schovávajících se a vyčkávajících někde v lese nebo pod skalnatým útesem. Autenticita je navíc nabourávána nevkusnými melodramatickými berličkami (matka volající své mrtvé dceři, mikrozápletka s chlapcem ve žluté bundě), napovídajícími, že hlavní a možná jedinou (cynickou) ambicí tvůrců bylo vyždímat z diváků nějaké emoce, trošku jim rozdrásat duše exploatací reálného teroru (tenhle úmysl je ostatně s jistou bezelstností naznačen větou, kterou Kaja v úvodu pronáší při pohledu do kamery, když telefonuje se svou matkou: „Nikdy to nepochopíš, prostě mě poslouchej"). Vyprávění je ale příliš přímočaré (pro doklad, že to jde důmyslněji, viz Van Santův skládačkovitý Slon) a ve hře je příliš málo proměnných, které by nás vtáhly do děje, takže Utøya nefunguje ani jako „zážitkový“ survival horor. Můžeme si klást otázku, zda Kaja přežije, nebo nikoliv, zda najde svou sestru, nebo nikoliv, ale to je tak všechno. Poppe spoléhá na naše napojení na protagonistku, ale zapomíná, že film není videohra, u které strach o život postavy zesiluje hráčova kontrola nad jejím jednáním. Udržet nás bez možnosti vydechnutí v přítomném okamžiku a zároveň podat komplexní výpověď o určité tragédii přitom lze, jak nedávno ukázal Saulův syn. Utøya je oproti tomu paradoxní rekonstrukcí události, o které se vyjma úvodních a závěrečných vysvětlujících titulků skoro nic nedozvíme. Jde pro mne o prototyp zbytečného filmu bez přidané hodnoty, který byl natočen hlavně kvůli vyvolání mediální odezvy. Filmu, na němž lze obdivovat akorát sportovní výkon představitelky hlavní role a kameramana (jakkoli personalizovaná kamera, reagující občas na okolní podněty nezávisle na postavách, vytváří zavádějící dojem, že sledujeme found footage záběry). 50% ()
Nástup střelby byl neskutečně silný a já se těšil na obrovský zážitek. Ten se ale bohužel nekonal, protože takový pocit jako při začátku střelby už po zbytek filmu nenastal ani náznakem. Naopak přibylo šíleně nudných a zbytečných scén, kde se třeba 15 minut leží za stromem a nic se neděje ( i když si dokážu představit, že to tak třeba v reálu bylo tak tady to prostě film zabíjí) o dialozích a telefonátech domů nemluvě. O tento masakr jsem se hodně zajímal takže za mě veliké zklamání, protože ve mě kromě začátku emoce vůbec nevzbudil. Doporučil bych spíše nějaký dokument. ()
Galerie (32)
Photo © Gussi Cinema
Zajímavosti (14)
- Celosvětová premiéra proběhla 19. února 2018 na Berlínském IFF. (Varan)
- Film se natáčel v utajení. Ani účastníci castingu netušili, do jakého filmu se hlásí. (raininface)
- Breivik si později nechal změnit jméno na Fjotolf Hansen, což je skoro stejné příjmení jako jméno hlavní postavy z přeživších obětí, která zde také vystupuje pod svým pravým jménem – Viljar Hanssen. (Jitrule)
Související novinky
Be2Can hlásí rekordní počet zapojených kin
Be2Can: rekordní počet zapojených kin, Zlatá palma, současný německý film, čínská senzace ve 3D a čerstvá cena Fipresci z Benátek pro maďarský film Be2Can – přehlídka soutěžních a oceněných filmů… (více)
Utoya dobře rekonstruuje, ale věnuje se banalitám. Útoky v Norsku v roce 2011 jsou bez pochyby jedním z nejdrastičtějších činů 21. století. Kam až sahá lidská zlost a myšlenky? Na tuto otázku nalezlo odpověď 70 studentů na ostrově Utoya a mnoho dalších, co tam byli s nimi. Člověk, jako je Breivik by měl s prominutím místo doživotí, buďto to viset, nebo být doživotně mučen, což by bylo snad vůbec nejlepší řešení. Je těžké na filmu o tak strhující a hrůzné události cokoli kritizovat, a když ho budeme brát jako spořádanou rekonstrukci, která nám přibližuje pocity jednotlivých studentů na ostrově, už od ranního útoku v Oslu, až k děsivému řádění "neznámého" útočníka, nemůžeme ani nic moc vytýkat. Řemeslně v podání režiséra Erika Poppeho Utoya, 22. července neztrácí, ba naopak, solidně nám události osudného dne přibližuje. Ovšem, jakmile se na snímek podíváme trochu více okatě, zjistíme, že se věnuje banalitám a bohužel je na nich i postaven. Scénář má dobrou rekonstrukční podobu, avšak pod kapotou umění, o které se tvůrci snaží, selhává. Příběh vede hrdinka Kaja, jež je na ostrově na táboře (ostatně jako všichni), a jakmile se ozvou první výstřely, začne její zběsilá honba za přežitím, přivoláním pomoci a nalezením vlastní sestry, která uprostřed řádění neznámo kam zmizela. Což není zas takový problém - není to nic velkého, ale funguje to. Ale jakmile se v úvodních scénách filmu dostáváme ke studentským řečičkám, které jsou jen těžko v podání slabších herců uvěřitelné, a poté co všichni po ozvěně prvního výstřelu začnou bezmezně prchat do lesů a bojovat o život, dostáváme se k dobře řemeslně natočené, ovšem umělecky banální, nepřerušované jedné dlouhé sekvence, kde se o hrdiny bojíme, dokonce si i zapláčeme, ale přitom k nim nemáme žádný pevnější vztah. Je to napsané banálně. Banality typu: "To je určitě cvičení?" či diskutování v lese o příjezdu policie, jsou opravdu efektně hloupé. Podobně jako scéna, kdy postřelená dívka chce, aby Kaja našla její matku, kde však můžeme najít jistou lidskou přirozenost, která se v nás skrývá a jednou v životě jí prostě vypustíme. Jediný charakter filmu opravdu dobře funguje a je napsán vskutku výtečně, a to samotný útočník, jehož identitu divák, stejně jako děti na Utoye, nezná. Režisér nám ukáže jen jeho řádění a stíny, z nichž mrazí. Nevíme, kdo to je. Nevíme, jak vypadá. Nevíme, co chce. Je jasné, že jde o Breivika, ale režisér nás dostane do situace a vypětí, že pochybujeme i o svém jméně a klademe si stejné otázky jako děti. Autentičnosti filmu pomáhá specifická, ale jinak nepříliš silná kamera, která jede na jeden dlouhý záběr, což je však velice slušné. Hudba vcelku ujde. Herecky to sama táhne Andrea Berntzen, ale je vidět, že je to příliš těžké břemeno. Chtělo by to mnohem lépe napsaný scénář, který by nám tu půlhodinu Breivikova řádění odvyprávěl prostě lépe. Ale i tak zůstává Utoya velmi dobře natočeným filmem, který má své řemeslné kvality, a diváky do události a příběhu studentů hodně silně ponoří. Nechováme k postavám žádné sympatie, ale alespoň je chápeme, protože to, co prožili oni, během jedné jediné chvilky, nechceme prožít za celý život. 60% a pěkné tři hvězdičky. Ovšem s přihlédnutím k rekonstrukci by film získal o deset procent více. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale vzhledem k lidskému přemýšlení, bych to viděl na scénu, kdy na místo konečně dorazila zásahová jednotka. () (méně) (více)