Toni Erdmann

Tohle je hodně ojedinělé. Přišlo mi to jako taková směsice všeho dohromady. Chvíli to člověka baví, pak následuje nudná nebo smutná scéna a následně zase pravý opak. Celkem se divím, že mi nevadila délka snímku, ale musím uznat, že to uteklo rychle, jelikož mě to bavilo. Ovšem, co bych vážně vidět nepotřebovala je tělo Sandry Hüller, nicméně i to tam sedělo. (12.01.2017)

Dvouapůlhodinová německá tragikomedie o komplikovaném vztahu úspěšné businessmanky a jejího otce se sklony k sivému čtveráctví. Film obsahuje nezapomenutelné scény, přes svou délku rychle uběhne, teď po druhém zhlédnutí už musím říct, že délka je ospravedlnitelná a žádná scéna není zbytečná. Zvyšuji na pět. (09.07.2016)

Toniho Erdmanna předcházela pověst jednoho z nejzásadnějších filmů současnosti a horkého kandidáta na vítězství v oskarovém klání, tudíž jsem k němu přistupoval s velkým očekáváním. Nutno říct, že mě tentokrát nadšené ohlasy nezklamaly, a jakkoliv bych v pomyslném klání o nejlepší evropských snímek roku 2016 upřednostnil dánský Under Sandet, Toni Erdmann je v mých očích kousek, který se vyplatí vidět a zapřemýšlet o něm. Řekl bych, že jde o nejlepší film týkající se tzv. světoobčanů, vzdělaných specialistů pracujících pro mezinárodní koncerny a měnících angažmá a lokalitu pobytu jako ponožky. Jejich postavení je výlučné a jakkoliv jsou v převážné většině dostatečně chytří, aby nedávali svou nadřazenost a přezíravost na první pohled domorodcům znát, je z filmu patrné, že s místní kulturou a obyvateli nehodlají zbytečně ztrácet čas. Otec hlavní hrdinky Winfried si uvědomuje stále zřetelnější odcizení vůči dceři, která tráví svůj život harcováním pod vlajkou významné konzultační společnosti, a rozhodne se poněkud narušit její kruhy. Jeho smysl pro recesi a taky určitý pocit, že má možná poslední šanci znovu se s dcerou sblížit, ho vede ke konfrontaci s korporátním světem lepších lidí. Střetávání stárnoucího vtipálka, upjatých byznysmanů a rumunských zaměstnanců, na které mají dopadat rozhodnutí konzultantské firmy, by mohly vést ke směsici výborných vtípků, kdy by se kino svíjelo smíchy nad trefnými zásahy ze zesměšňování korporátní kultury, ale režisérka Maren Ade to vede spíš takovým tím lehce ztrapňujícím stylem, kterým kdysi proslula česká nová vlna. Každopádně je ale o čem přemýšlet a čemu věnovat pozornost. Snad jen stopáž mi přijde přemrštěná, myslím, že snímek by se dal, řekněme, o půl hodiny zkrátit, aniž by byl ochutený o nějaký zásadní rozměr. Celkový dojem: 85 %. (02.04.2017)

Mohl bych se tady rozplývat nad tím, jak se německým tvůrcům podařilo naložit se závažným životním tématem, ale lhal bych. Na to, aby mi někdo sdělil, jak rozdílný pohled na život mají otec s dcerou, snad není třeba točit téměř tříhodinový film, ve kterém se v mnohých záběrech neděje vůbec nic. Snad bych snímek ohodnotil lépe, ale stopáž ho doslova zavraždila a nechybělo mnoho, abych to odnesl i já. Musím však ocenit výborný převlek v závěru filmu, na který mohu říci jedině Fish On. (17.06.2017)

Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky. (23.10.2016)